Září 2017

Děsivé věty malých dětí

30. září 2017 v 18:26 | Admin osobně |  Děs v několika větách
1.

Před pár lety jsem ukládal kamarádovo dceru do postele. V té době jí byly asi 3 roky nechtěla jít spát. Ptala se mě, proč musí do postele a já jí odpověděl "Protože je pozdě a je na čase, aby se malé holčičky prospinkali.". Potom ukázala do prázdnoty přes pokoj a řekla "A co támhleta holčička?"

2.

Jsou to dva roky zpátky, co jsem prohlížel své fotoalbum ze základní školy, spolu se svou pětiletou sestřenicí. Když jsme se dostali na na stránku s fotkou ze druhé třídy, ukázala na klučičí fotku a řekla "To je Nikolas!". Když jsem se zeptal, kdo je Nikolas, odpověděla "Ten kluk, co je u mě ve skříni.", a pokračovala klidně v listování. Málem jsem umřel.

3.

Malé děti toho ví víc, než si myslíme. Moje neteř je 4 roky stará a neustále mluví o 'své starší sestře'. Taky s ní vždycky mluví. Je jedináček a neví, že její matka už před pár lety byla těhotná a v polovině těhotenství o malé přišla. Občas mě to udivuje.

4.

Zrovna jsem mířil do koupelny ve druhém patře domu mé tety, když jsem uviděl mou sestřenku April, jak sedí na schodech. April byly 4 a byla hodně živá. Bavila se tím, že vyváděla různé obličeje, zatímco seděla. Ptal jsem se jí co dělá. "Opičím se po té slečně s copem.". Rozhlédl jsem se, nikdo kolem nás nebyl. Zeptal jsem se "Kde je ta slečna, April?". Ukázala na trubku, která vedla rovnoběžně se schodištěm. Zeptal jsem se April "Co ta slečna dělá?". "Legrační obličeje.", řekla. Usmál jsem se a pokračoval po schodech, když vtom April řekla něco, co mě úplně zmrazilo. "Její cop je kolem jejího krku.". Otočil jsem se a řekl April, aby to zopakovala. April ukázala, "Ta slečna visí za cop...Dělá legrační výrazy.", Potom udělala obličej, který vypadal jako někdo, kdo se dusí.

5.

Hlídal jsem Jacka (5 let), který mi řekl, že muž jménem Jacob, co vypadá jako dřevorubec sedí vedle mě na gauči. Musel vidět můj šok, když řekl "Neboj, nemá žádné ruce.".

6.

Můj malý synovec často mluvil o ženě, co navštěvuje v noci jeho pokoj. Říkal, že nosí červené šaty, jmenuje se Frannie a zpívá mu...a taky, že se vznáší.

7.

Dával jsem pozor na pár dětí, zatímco jejich rodiče byli na filmu. Uložil jsem nejmladší (4) a šel sledovat televizi, než se jejich rodiče vrátí domů. Příští den volali. Podle již zmíněného 4-letého jsem stál v chodbě, dlouho ho pozoroval a usmíval se. Byl jsem tak zmatený, že jsem nevěděl, co říct.

8.

Moje kamarádka a já jsme jednou večer hlídali jeho 4-letého bratránka a opravdu věřila na reinkarnaci a rozhodla se svou teorii otestovat právě na malém bratranci. Začala se ho ptát na otázky, kterým očividně nerozuměl, ale potom se ho optala přímo "Co jsi byl před tím, než jsi byl (jméno dítěte)?". Odpověděl, že byl dirigent a začal mávat rukama tak, jak to dirigenti dělají. Problém byl v tom, že to dítě se narodilo slepé.

9.

Před pár lety jsem hlídal kamarádovo dceru. Žili v bytě s velkým oknem na terasu. Přišla k proskleným dveřím u terasy a pár minut bezcílně koukala do tmy. Krátce na to mi vběhla do náruče opakujíc "Strašidelné. Moc strašidelné." Nenechala mě ji položit a trvala na tom, abych ji držel a kolébal celou následující půlhodinu. Eventuálně začala opakovat znovu a znovu: "Tma jde dovnitř. tma jde dovnitř."

10.

Po tom, co jsem ho uložil, řekl: "Víš, já nikdy nikoho nezabil. Nemuseli mi brát celé rameno. Ale země byla celá od krve." Má teorie - reinkarnovaný voják z 1. světové války.

11.

Hladila jsem 3-letého syna mé kamarádky a najednou řekl velice vážně: "Slibuji, že ti nikdy nebudu ohlodávat kosti. Slibuji.".

12.

Před pár měsíci jsem ztratila přítele, když ho zasáhla náhodná kulka a když jsem šla navštívit jeho malého bratrance pár dní potom, co se to stalo, přišel ke mě zrovna když jsem brečela. Zeptal se mě proč pláču a já mu odpověděla, že mi chybí můj přítel. Nasadil velice zmatený výraz a řekl "Proč? Sedí venku na terase."

13.

Kdysi jsem hlídal holčičku jménem Sára, která zbožňovala, když jsem ji hlídal. Vím to, protože její mamka mi říkala, jak si vždycky vyžádala mě, namísto ostatních. Ale Sára to jednou večer vzala ještě dál a řekla "Až umřeš, chci si tě dát do skleněné baňky, takže si tě můžu nechat a navždy tě vidět.".

14.

Jednou jsem dohlížel na malého bratránka v Montaně a a začal mi vyprávět o 'Plazivci', co žije pod postelí jeho mámy a táty. Zvrací po tom, co je navštíví. Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem se zeptal jak vypadá. Řekl "Oh, on nemá obličej.".

15.

Jednou v noci jsem dával pozor děti mého kamaráda. To nejmladší (kolem pěti let) nakreslilo obrázek ženy visící ze stropu, zvedl hlavu a pověděl "Řekla mi, abych tohle nakreslil. Jde si pro tebe. Schovej se."

Ouija board

30. září 2017 v 15:14 | Admin osobně |  Mistika
Co to ouija je?:
Ouija je deska označená písmeny abecedy, pomocí které je podle esoterismu možno komunikovat se záhrobím. Též se jí říká spiritistická deska nebo deska duší.
Historie:
První zmínky o desce Ouija jsou z 11. století př. n. l. ve starověké Číně. Velká poptávka po desce začala po první a druhé světové válce a začala být používána pro kontakt s mrtvými. Komerční podobu Ouija má na svědomí Elijah Bond, který desku patentoval jako společenskou hru. Ouija původně nesloužila jako nástroj k vyvolávání duchů, ale pro zábavu. Tabulku podobnou desce Ouija používali i staří Egypťané, Řekové a Mongolové.
Pravidla:
Ouija deska se skládá z desky,na které jsou písmena abecedy. Kolem písmen abecedy na desce jsou slova "ano","ne", "nevím" a "sbohem". K desce patří ještě ukazovátko (planžeta), která ukazuje odpovědní písmena. Na ukazovátko se musí lehce přiložit dva prsty a tím se jejich energie prováží s deskou. Desku Ouija si mohou lidé koupit nebo vlastnoručně vyrobit.

Prokleté obrázky

29. září 2017 v 21:57 | Admin osobně |  Creepypasty
Když se díváš do propasti, propast se dívá na tebe. S internetem a sítěmi, jako je Redit, lidé uspokojují svoji touhu po adrenalinu čtením strašidelných příběhů a sdílením paranormálních úkazů a dějů všude ve světě. Můj kamarád Jirka byl jedním z těchto lidí. Jirka byl vášnivý lovec paranormálních aktivit už od svých šestnácti let. Miloval sledování televizních seriálů jako třeba Po stopách duchů nebo Věřte nevěřte. Byl to prostě ten úžasný a nepopsatelný pocit, když se z očí do očí postavil nadpřirozenu a Jirka miloval zmizet si ve světě, kde se děsivé a nevysvětlitelné věci děli na dením pořádku. Byl to únik před jeho každodením školním životem. Neustále jsme ho varovali, aby nezacházel příliš daleko, ale on nikdy neposlouchal. Asi před měsícem nám řekl že začíná aktivně navštěvovat stránky na Reditu se spoustou roznanitých příběhů, videí a fotek. Byl vážně nadšený, že našel svůj vlastní zdroj informací ohledně pravdivých setkání. Projížděl mezi příspěvky i hodiny, aby ukojil svou žízeň po adrenalinu. Brzy se ale jeho koníček změnil spíše v posedlost a pravidelně kvůli tomu zůstával vzhůru do brzkých raních hodin, zavřený ve svém zastaralém podkroví. Četl si o děsivých událostech, zkoumal nevisvětlitelné fotky a videa. Když byla tma, ještě víc to obohacovalo atmosféru a jeho vzrušení z prohlížení příspěvků. Protože jsem taková noční sova, Jirka mi často psal uprostřed noci na Skypu při prohlížení stránek. Předpokládám, že společnost zmírňovala jeho strach, který i přes posedlost všemi těmihle věcmi cítil. Dva týdny naspět, 15. září, se jako vždy zaobíral jeho koníčkem a já sledoval videa na Youtube. Tu noc se všechno zdálo vcelku normální, dokud mi ve 4:00 nenapsal tohle:
,,Cau, hele, koukam tady na jednu fotku nejakyho zjeveni zensky, ktera ma bejt nejak "extrémě" prokleta. Jeste k tomu stoji pred nejakym typkem co se objesil, a WOW, SEM FAKT PODELANEJ STRACHYSmějící se . Ono to je totiz skoro jako by se divala primo na me!!Smějící seSmějící se"
Pak mi poslal odkaz, který tu pro jistotu zveřejňovat nenbudu. Ale upřímě, vůbec sem mu nevěnoval pozornost a vipl si upozornění na správy, jelikož sem si chtěl dokoukat svůj oblíbený seriál, který sem nestihl v televizi. Sice sem viděl, že ikonka na Skypu zuřivě bliká jako šílená, ale nezapnul jsem to. Nové správy přesto neustále přicházely a začalo mě to celkem vyrušovat. Najednou mi ale přišlo upozornění, že se odhlásil. To bylo zvláštní, jelikož sme se dohodli, že budeme vzhůru celou noc. Rozhodl jsem se skontrolovat náš chat.
4:15
,,Hej kamo, co to sakra je, ta vec me desi. Na chvili sem dal stranku na listu a kdyz sem ji znovu otevrel, ta zenska byla pryc!! Proste nejak zmizela a co vic, za tim chlapem je jen cira tma a nejakej kruh pod nim!!"
4:20
,,O MUJ BOZE!! ta skrinka za mnou se prave prevratila a spadla na zem!!"
4:22
,,Hej, ses tam????!!"
4:23
,, Hej kamo, neco se fakt deje, dvere do podkrovi se prave zabouchli a sou zamceny zvenci!!"
4:24
,, Vidim jak se neco hejbe v obrazu obrazovky"
4:25
,,Prosim POMOZ MI!! Prijd ke me domu, nekoho zavolej, kohokoli!! Dostan me odsud!!!!!!!"
4:26
,,Hopsijwjbcbfgzbeksdkhaezfgvnvaukfhdrfanrioýgvz"

Uživatel Jirka_Polak se právě odhlásil(a)

Hned mě napadlo, že to zní jako z nějaké klasické Creepypasty, určitě se mě snaží jen viděsit. Přeci jen se mu povedlo mě vyprankovat s podobným tématem. Tohle prostě nemohla být pravda. Přesto sem jen tak ze zvědavosti klikl na odkaz.

Tato stránka neexistuje, nebo byla smazána.
Skontrolujte zda máte správnou adresu a vyzkoušejte to později.

(Error code: 502973HsR184a)

Byl smazaný?? Nemohl jsem se na něj podívat. Nejaký error, nic vážného. To už sem měl všeho dost, a tak jsem šel po chvíly do postele. Když sem upadl do hlubšího spánku, náhodné mžiky mi začali lítat před očima. Jirka?? Jirka mi šel naproti. Jeho chůze byla úplně jiná než obvykle. Byla to taková mrtvolná chůze. Divně se nakláněl a vypadalo to jako kdyby ho něco táhlo jako loutku kousek nad zemí. Jeho hlava byla skloněná a z jeho očí kapala krev. Najednou se kolem všechno v mžiku změnilo. Viděl jsem Jirku v jeho podkroví a měsíční světlo svítilo skrz jeho malé okno, osvětlujíce jeho malou srčenou sedící postavu. Horlivě zíral na jeho monitor. Najednou jsem mohl ve vzduchu cítit čirý teror, když jeho skříňka přelétla přes půl místnosti. Všechny jeho malé hračky z útlého dětství, které si tam skladoval ožily a začaly se sami pohybovat napříč místností. Dveře se s velkou ránou zbouchly a já mohl slyšet cvaknutí zámku. Vše v ten moment utichlo. V té naprosté tmě bylo slyšet jen tlumené škrábání jakoby drápů po starých prknech podlahy a zběsilé ťukání do klávesnice. Zvuk byl stále intenzivnější a intenzivnější. Cokoli to bylo dostávalo se to blíž. V tom šerém světle jsem poznal bledou znetvořenou ruku, která pomalu svírala monitor Jirkova laptopu. Jeden prs....druhý prst....třetí prst. Ta bledáruku už pevně svírala obrazovku, když on zběsile mlátil do klávesnice a posílal do četu svá poslední slova. Najednou se objevila. Její obličej se vynořil z temnoty s děsivým úšklebkem. Její dlouhé rozpuštěné vlasy začaly pohlcovat svěrlo vycházející z obrazovky. Vše zčernalo a já uslyšel uši trhající jirkův řev a následovaný zvuky zápasení, hlasité, zoufalé nepravidelné kroky a zvuky dávení. Najednou se mi před očima objevil obličej té ženy tak blízko, že jsem skoro mohl cítit její zatuchlý a chladný dech na mích rtech. Její rozkládající se tváře byli vytvarované do hrozivého a odporného úšklebku, její oči......ehhhh.....místo nich měla jen prázdné krvácející oční jamky. Náhlý pištivý křik se ozval jakoby jen pár centimetrů od mích uší.V ten moment mě pohltil pocit naprosté beznaděje a zrady a pocit že sem to podělal a že sem nechal Jirku samotného v té temnotě v nejzoufalejší situaci. Probudil jsem se s hudí kůží a spocený. Myslel jsem, že to byl jen sen, prostě noční můra způsobená včerejšími událostmi. Jentak pro jistotu jsem zavolal k nim domů, abych ho skontroloval. Jeho rodiče mi řekli, že prý je venku. Z hluboka jsem si oddechl. Ale to co mi řekli potom....myslel jsem, že se mi zastavilo srdce.
,, Vlastně, jsme Jirku celý den neviděli. slyšeli jsme bouchání a těžké kroky brzo ráno a napadlo nás, že jde ven. Ostatně mu to je dost podobné."
Řekl jsem jim, ať skonrtolují podkroví, že tam byl včera naposled.
,,Zvláštní, dveře jsou zamčené"
Naštěstí měli náhradní klíč. Bylo slyšet cvaknutí zámku a zavrzání dveří, pak hlasitý výkřik a rána způsobená dopadem telofonu na zem. Jirka vysel ze stropu s obličejem zmraženým v děsu a celým poškrábaným. Jeho oči málem vypadli z důlků. Jeho staré hračky byly pod ním seskládané do kruhu a měli utrhané hlavy. Policie to prohlásila za sebevraždu, ostatně u výslechu by mi jen stěží mohli uvěřit to, že ho zabyl někdo nebo něco ze záhrobí? jasně že by mi to nevěřili. Přesto sem věděl že to sebevražda nebyla. Ale možná, jen možná sem Jirkovy nerozuměl. Možná to byla vážně jenom sebevražda. Možná chtěl být jenom zvěčněn v jednom z těch svích příběhů na Reditu. Nebo možná....ho dostala ONA. Milí čtenáři, pokud ponocuješ, tohle je varování pro vás všechny. Nepokoušejte posmrtný život, nevyhledávejte prokleté obrázky. Nikdy nevíte jaký příběh se za nimi skrývá a zlo není omezeno vzdáleností. Vaše oči jsou přece jenom okny do vaší duše. Mějte na paměti mé varování, jinak brzy můžete najít něco vedle vás.


Eyeless Jack

29. září 2017 v 15:33 | creepypastapreklady
Čau, jmenuji se Mitch. Jsem tu, abych vám napsal o zkušenosti, kterou jsem měl. Nevím, jestli je to paranormální, nebo jakákoli slova lidé používají k nazvání nadpřirozených jevů, ale potom, co mě ta věc navštívila, tak v to všechno věřím.



Týden poté, co jsme se přestěhoval k mému bratrovi Edwinovi poté, co byl můj dům zabraný, jsem dokončil vybalování. Edwinovi se ten nápad líbil, konečně jsme se viděli po deseti letech, takže jsem byl také nadšený. Usnul jsem brzy poté, co jsem přijel. Po týdnu jsem slyšel ráno venku nějaké šustění. Myslel jsem si, že to byl mýval, a tak jsem to ignoroval a snažil se znovu usnout. Další ráno jsem o tom Edwinovi řekl a souhlasil se mnou.



Další ráno jsem ale slyšel, jako by někdo otevíral moje okno a hlasité bouchnutí, jako by někdo vkročil do mého pokoje. Vstal jsem a rozhlédl se po pokoji, ale nic jsem neviděl. Později pak Edwin upustil svůj hrnek s kafem, když mě uviděl. Přitáhl nejbližší zrcadlo a já se taky uviděl. Měl jsem na tváři obrovský šrám.



Poté, co mě převezl do nemocnice mi doktor řekl, že jsem musel být náměsíčný, ale potom mi ukázal něco, z čeho mi ztuhla krev. Zvedl mou košili a odkryl tak zašitý řez, kde by měly být moje ledviny. Zíral jsem do jeho očí, moje oči vytřeštěné. "Nějak jste ztratil vnoci jednu ledvinu. Ale bohužel nevíme jak. Promiňte, Mitchi." řekl mi doktor.



Další noc se stal zlomový bod. Okolo půlnoci jsem se vzbudil a spatřil jsem něco opravdu strašného. Zíral jsem do tváře postavy s černou mikinou a tmavě modrou maskou bez nosu nebo úst, jak na mě kouká. Věc, která mě na tom děsila nejvíc bylo to, že to nemělo žádné oči. Jen prázdné oční důlky. Také té postavě z očí kapala nějaká černá látka. Popadl jsem kameru ze stolku a rychle pořídil fotku. Poté, co jsem to vyfotil, se na mě postava vrhla a pokusila se mi otevřít hrudník a dostat se mi tak k plícím. Zastavil jsem to kopnutím do obličeje. Jak jsem vyběhl z pokoje, popadl jsem i svojí peněženku. Mohl bych potřebovat peníze. Vyběhl jsem z bratrova domu do temné noci. Nakonec jsem doběhl do lesa blízko Edwinova domu a zakopl jsem o kámen.



Upadl jsem do bezvědomí a probudil jsem se v nemocnici. Můj doktor vešel do místnosti. Ten stejný, který mě vyšetřoval dříve. "Má dobré zprávy, ale i špatné zprávy, Mitchi." doktor začal. Dobrá zpráva je, že máte jen drobné poranění a vaši rodiče si vás brzy vyzvednou." Oddychl jsem si s úlevou. "Špatná zpráva je, že váš bratr byl zabit ně....čím. Promiňte."



Moji rodiče mě vzali zpět do Edwinova domu, abych si zbalil zbývající věci, což jsem rychle udělal. Když jsem vstupoval do mého pokoje, měl jsem strach, ale zůstával jsem v klidu. Popadl jsem svojí kameru pozastavenou na nějakém snímku. V chodbě do mého pokoje jsem viděl Edwinovo tělo ležící na zemi a vedle něj něco malého. Zvedl jsem tutoupil do auta rodičů, aniž bych si všímal Edwinovy mrtvoly. Podíval jsem se pořádně na tu věc, kterou jsem zvedl a málem jsem se pozvracel. V ruce jsem držel mojí ukradenou, napůl snědenou ledvinu a byla na ní nějaká černá látka.

The Rake

29. září 2017 v 15:29 | creepypastapreklady |  Creepypasty
Během léta 2003 zaujal média ze severovýchodu Spojených Států, než vypadla elektřina, případ s humanoidním stvořením. O bytosti nezbyly téměř žádné informace, jelikož o ní byly během výpadku záhadně smazány veškeré zmínky.
O této bytosti neznámého původu vypovídali svědci zvláště z venkovského New Yorku a jeden dokonce z Idaha. Bytost vyvolala v těchto lidech všechny možné druhy emocí od nepohodlí a strachu až po téměř dětinskou hravost a zvědavost. Ačkoli se jejich psané příběhy nedochovaly, vzpomínky přetrvaly i nadále. Toho roku se případ snažilo vyřešit hned několik lidí. Na začátku roku 2006 bylo známo okolo dvou tuctů téměř identických dokumentů časovaných z 12. století až po současnost, ze 4 různých kontinentů.
S několika vyšetřujícími lidmi jsem byl v kontaktu a získal několik ústřižků z jejich budoucí knihy.
Dopis Na Rozloučenou: 1964
"Když si takhle připravuji svůj konec, chtěl bych se omluvit za veškerou vinu nebo bolest, který můj čin způsobí. Je to jenom jeho chyba. Jednou jsem se probudil a cítil jeho přítomnost. A jakmile jsem otevřel oči, spatřil jsem ho. Jindy jsem se probudil a zíral do jeho očí, poslouchal jeho hlas. Nemohu spát, když nevím, co mě při dalším probuzení čeká. Sbohem."
Nalezeno v dřevěné bedně spolu s dvěma prázdnými obálkami adresovanými Williamovi a Rose a jedním volně ležícím dopisem bez obálky:
"Nejdražší Linnie,
Modlil jsem se za tebe. Řekl tvé jméno."
Zápisek deníku (přeloženo ze španělštiny): 1880
"Zažil jsem ohromnou hrůzu. Zažil jsem ohromnou hrůzu. Zažil jsem ohromnou hrůzu. Vidím jeho oči, když zavřu své vlastní. Jsou prázdné. Černé. Spatřily mě a zaryly se mi do duše. Jeho mokrá ruka. Nebudu spát. Jeho hlas (nečitelný text)."
Mariňákův zápisník: 1691
"Přišel ke mně ve spánku. V rohu postele jsem cítil něčí přítomnost. Všechno vzal. Musíme se vrátit do Anglie. Už se sem na žádost Rakea nikdy nevrátíme."
Od svědka: 2006
"Před třemi lety jsem se na 4. července vrátil se svou rodinou z Niagarských vodopádů. Všichni jsme byli velmi unavení po dlouhém dni řízení, takže jsme okamžitě uložili děti do postele a šli spát.
Okolo čtvrté ráno jsem se vzbudila a myslela si, že můj manžel vstal, aby si došel na záchod. Využila jsem příležitosti a znovu si pro sebe ukradla kus deky, což ho samozřejmě vzbudilo. Omluvila jsem se mu a řekla jsem mu, že jsem si myslela, že je na záchodě. Jakmile se ke mně otočil čelem, zalapal po dechu a skrčil nohy tak rychle, že mě málem shodil svým kolenem z postele. Potom se mě chytil, ale nic neříkal.
Po několika vteřinách zvykání si na tmu jsem spatřila důvod jeho zděšení. U rohu postele sedělo zády k nám něco, co vypadalo jako nahý muž, nebo nějaký druh bezsrstého psa. Jeho tělo bylo v jakési zvláštní póze, jako by ho předtím přejelo auto. Okamžitě jsem se také vyděsila, ale zároveň jsem o něj měla strach. V tu chvíli mi připadalo, jako by chtěl pomoc.
Můj muž koukal chvílemi přikrytý přes svoje rameno a koleno, potom se rychle podíval na mě a poté znovu na bytost.
Bytost se chvíli rychle míhala kolem jedné strany postele a poté houpavým pohybem přešla na druhou stranu, až byla skoro stopu od manželova obličeje. Na asi 30 sekund bylo ticho (nebo spíš 5, situace to jen natahovala) a bytost si prohlížela jeho obličej. Potom rychle položila svou ruku na manželovo koleno a vběhlo do chodby k pokojům dětí. Zaječela jsem, zvedla jsem se a rychle běžela rozsvítit světlo, abych té věci zabránila ublížit mým dětem. Jakmile jsem vyběhla na chodbu, spatřila jsem to celé skrčené asi 20 stop ode mě. Otočilo se to na mě s obličejem od krve. Rychle jsem rozsvítila. Stiskla jsem vypínač světla a spatřila svou dceru Kláru.
Zatímco jsme s manželem běželi naší malé dceři na pomoc, věc seběhla po schodech dolů. Byla velmi těžce zraněná, a tak ze sebe byla schopná dostat pouze svá poslední slova svého krátkého života. Řekla: "To on je Rake."
Po cestě do nemocnice sjeli můj manžel se dcerou v autě do jezera. Ani jeden to nepřežil.
Protože jsme bydleli v malém městě, novinky se rozšířily celkem rychle. Policie byla ze začátku docela užitečná a náš příběh zaujal i několik novinářů. Ale článek o našem případu nikdy nevyšel ani v novinách, ani v televizi.
Několik následujících měsíců jsme já a můj syn Justin bydleli v hotelu nedaleko domu mých rodičů. Jakmile jsme se vrátili domů, začala jsem odpovědi hledat sama. Nakonec se mi podařilo najít jednoho chlápka z vedlejšího městečka s podobným příběhem. Napsali jsme si a popsali tak své vlastní zážitky. Věděl o dalších dvou lidech z New Yorku, kteří též viděli postavu, které jsme od té doby říkali Rake.
Trvalo nám všem skoro 2 celé roky brouzdání po internetu, než jsme dali dohromady něco o tomhle Rakeovi. V žádném z dokumentů však nejsou detaily nebo pokračování. Jeden zápisek bytost popisoval na prvních třech stránkách a pak už nikdy zmíněna nebyla. Zápisek z lodního deníku nevysvětloval vůbec nic než to, že jim Rake řekl, aby všichni odešli. Byl to také poslední zápisek toho deníku.
Také se ovšem našli případy, kdy Rake navštívil jednoho člověka vícekrát. Hodně lidí též zmiňovalo, že s nimi Rake mluvil, mou dceru nevyjímaje. To nás dovedlo k zamyšlení, jestli se u nás Rake objevil před tím, než jsme na něj přišli.
Celé dva týdny jsem každou noc zapínala kameru u své postele. Pečlivě jsem se každé ráno zaposlouchala do zvuků, jak se převaluji. Už jsem se naučila rozeznat ten zvuk, když se video přehrávalo v 8x větší rychlosti. (A stejně to zabralo každý den téměř hodinu)
První den třetího týdne jsem však zaslechla něco nového. Byl to velmi ostrý hlas. Byl to Rake. Nedokážu to poslouchat tak dlouho, abych z toho něco vyrozuměla. Zatím jsem to ani nedala poslechnout nikomu jinému. Jediné, co jsem věděla, byl fakt, že už jsem to někde slyšela, a teď i věřím, že to mluvilo, když to sedělo před mým manželem. Sice si nepamatuji, že bych něco slyšela, ale z nějakého důvodu mi jeho hlas vždycky připomene právě ten moment.
Myšlenky, které se tehdy musely honit hlavou mé dcery, mě doteď činí smutnou.
Sice jsem Rakea neviděla od doby, co mi zničil život, ale vím, že byl u mě v ložnici, když jsem spala. Vím a bojím se, že se jednoho dne probudím a on na mě bude zírat."

Důležitý vzkaz

29. září 2017 v 15:10 | BrenethCZ |  Děs v několika větách
Nedívej se na mě jako blázna, až tohle budeš číst. Nemám moc času, takže se pokusím všechno vysvětlit, jak nejrychleji to půjde. Všichni věříme, že nějaký "druhý břeh" existuje, že? Něco jako...další dimenze, kam odchází všechny duše zemřelých. Něco jako portál, kde čekají další věci a výzvy.

Se stejnou vírou se teď obracím na tebe a doufám, že mě vyslechneš. Jsi ve velkém nebezpečí.Vy všichni jste! Lidé odchází na to další místo skrz náš svět, ale každá silnice má dva proudy, kterými se po ní dá cestovat. Nezapomínejte na to! Pro můj svět je už pozdě, ale vy všichni máte ještě šanci se zachránit! Když slyšíte pískání v uších, většinou to necháte být, jako nějakou změnu tlaku, nebo cokoliv jiného, na co se ve zprávách vymluví.

Za těmito zprávami, ale číhají oni. Snaží se dostat do tvého světa a protrhnout hranici, mezi jejich světem a tím vaším. To je to pískání, co slyšíte, oni trhají hranici a mísí se s jejich vřískotem! Když vám začne pískat v uších, utečte! Musíte přežít!

Sebe se ptám, jak jsem to tehdy mohl ignorovat...jak jsem mohl být tak slepý...Ale už je pozdě. Nevím, jestli se k vám tento vzkaz dostane před tím, než vás začnou pozorovat ve spánku a plížit se za vámi, čekajíc, až k nim otočíte záda. A já jen čekám, až vás napadne přečíst si první slovo z každého odstavce.

Slova

6. září 2017 v 21:03 | Admin osobně |  Děs v několika větách
Slova....
ti navodí pocit štěstí,
Slova....
ti zařídí jídlo,
Slova....
ti pohohou se školou,
Slova....
ti najdou lásku,
Slova....
ti udrží vztah nad vodou,
Slova....
pomouhou při pohovoru,
Slova....
jsou všude,
Slova....
si teď čteš,
Slova....
tě zdržují,
Slova....
odvádí tvoji pozornost,
Slova....
varují,
Slovo....
SKŘÍŇ !!!

Jackie - 2.část

5. září 2017 v 23:48 | Admin osobně |  Creepypasty
Udivilo mě že nezačala křičet. Jen mlčky koukala čistě klidným pohledem. Udělal jsem krok od vypínače a čekal jsem její reakci. Neucukla ani neuhla pohledem, jak jsem od ní očekával. Naopak. Odkryla se, vstala a pomalu šla ke mě. já začal couvat. Narazil jsem zády na zeď. Už nebylo kam couvat. Pomalu šla ke mě a já se začínal bát její reakce. Když už byla na dosah ruky ode mě, přivřel jsem oči. pomalu natáhla ruku a já ze zvědavosti musel oči otevřít. To co následovalo by mě ani ve snu nenapadlo. Ona mě....pohladila?? Ano, ona si hladila moji znetvořenou tvář a násleně tu, co tak důvěrně znala. Nevěděl jsem co na to říct. Stále jsem jí hleděl do tváře, sledjíc její nádherná hnědé oči jak prozkoumávají neznámý povrch. Po asi dvou minutách se její ruka zastavila přesně na místě, kde kdysi bývala moje tvář. Chvíli jsme si mlčíc vyměňovali pohledy a pak mě políbyla. Neskutečně se mi ulevilo. Byl to ten nejsladší polibek v mém životě.
Následujícího dne jsme brzo ráno vyrazili do školy. Chtěli jsme se ještě projít perkem a popovídat si. Jak jsme šli do školy po ulici plné lidí, začala mi docházet pravá podstata slova odpor. Lidé odvrceli hlavy a dětem zakrývali obličej. když sem se pokoušel smát nebo se alespoň ušklíbnout, vypadalo to ještě děsivěji. Bylo vidět jak mnou opovrhují a jak se mě štítí. Ale zapomínal jsem na to při pohledu na krásnou Mischel. Vešli jsme do parku a sedli si na lavičku.
,,Tobě opravdu nevadí to, jak vypadám?"
,,Miluju tě takovýho, jakej seš Jackie"
Víc sme si toho už nestačili říct. ze zatáčky se ozvalo několik hlsů, ale ten jeden byl nejhlasitější.
,,Jak se ti může líbit mumie šprt se sluchátkama na palici?!" zazněl hlas a hlasitý smích jednoho z kluků, co mě šikanovali. Byl to Roger, šéf celé party. Všichni vyšli ven a nejprve viděli jen mou nedotčenou pulku obličeje.
,,No jo, Jack Robson si našel konečně nějakou slepici" Začal znít hlasitý posměch celé party.
,,Jackie, ne..."
,,Já musím Mischel..."
,,Mischel? Jako ta Mischel Reedsová???"
,,JO, Ta Mischel!!" Zvedl jsem se a odhalil svoji druhou polovinu tváře.
,,Co to sakra...." než stihl Roger něco říct, přistála mu perfektně mířená pěst v obličeji. Svalil se nazem. Další poskoci jen civěli na moji tvář. Udělal jsem dva kroky v před a začali utíkat.
Několik příštích týdnů plynulo normálně. Začal jsem si zvykat na odpor světa. Postupně jsem si také začal všímat změn ve svém chovaní, když sem slyšel buď písničku Go to sleep, nebo tu co u mě hrála v pokoji při té nehodě. Začínal jsem být více agresivní a méně jsem vnímal realitu. Přestal jsem si pouštět tyhle dvě písničky pouze abych neublížil své lásce. Svého "nočního vidění" jsem využíval při čtení, abych nemusel rušit tátu nebo Mischel.
Po půl roce jsme se s Mischel zblížili natolik že nám bylo dovoleno spát v jednom pokoji. bývali jsme často vzhůru dlouho do noci. Nesjutečně sme se nasmáli. Samozřejmě byla i romantika. Jak rád na ty časy vzpomínám. Ano, rozuměli ste dobře, vzpomínám. Mischel mi vždy říkala: ,,Neboj, nic netrvá věčně, i tvoje trápení jednou skončí." Všechno jednou skončí.
Jednou Mischel nebylo dobře, tak jí otec nechal doma. Celý den sem se těšil na to jak ji budu moct políbit a obejmout, spatřit její nádherné oči, dotýkat se její jemné pokožky a rukou projíždět ve vlasech....A najdnou nejočekávanější věc celého dne...ZVONĚNÍ. Vyběhl jsem ze třídy jako první, ale brzo mé nadšení mělo skončit.
Za školou na mě čekal Roger a jeho parta kuřbuřtů. On sám měl v ruce dlouhý lovecký nůž, dva měli zapalovač a deodorant, zbytek klacky.
,,Ty sis myslel, že si můžeš dovolovat??!"
,,Běžte mi z cesty, nechci se prát..."
,,Ale, co to najednou...máš rád eminema?!" v tom někdo z nich nahlas pustil tu písničku. dlouho se nic nedělo a já se do ní zaposlouchal. Najednou bylo tich. Písnička skončila. moje tělo zaplavila agrese a hněv.
,,Tak co ty zrůdo, chceš se prát, nebo si pro tu tvoji kurvu máme dojít?!!!"
Nic sem neřekl. rozeběhl se proti Rogerovi. Rozmáchl se nožem, ale já mu ruku chytil a začal s nebývalou silou drtit. Najednou se ozvalo křupnutí a Roger s neskutečným řevem nůž pustil. Sebral jsem mu ho a pevně stiskl.
,,Řek si kurvu??!!!!!"
Zvedl jsem nůž a plnou silou mu ho vrazil do srdce. Zařval. Vytáhl jsem z něho nůž, následovaný proudem krve. Potom sem mu ještě podřízl hrdlo. Ostatní začali utíkat. Slíbil sem jim, že si je stejně najdu.
Rozběhl jsem se domů s košilí od krve a loveckým nožem v ruce. Po cestě mě to přešlo. Nemělo to ale trvat dlouho. Když jsem se dostal domů, dveře byly odevřené. Otec ani Mischel dveře vždy zavírají. Hned mě napadlo, že je jeden z těch šikanátorů doma a ohrožuje moji lásku. Vtrhl jsem dovnitř. Všude na zdech byla krev. z mého pokoje se ozíval píseň, kterou mi před několika minutami přehráli ti kluci. Schodil jsem ze sebe tašku a proběhl chodbou do Mischelina pokoje právě včas, abych viděl jak jí ten bastard podřízl hrdlo. Spadla vedle svého otce a mé bývalé matky. Těsně před tím zašeptala jedinou větu. Nic netrvá věčně. Ten bastard byl můj původní otec.
,,Ty sráči!! Co si to udělal!!"
,, Hledal sem svýho otravnýho syna, abych mu dal pořádnej vejprask. OČIVIDNĚ tu není."
Píseň dozněla. Opět sem pocítil ten sladký nával hněvu, jak se mísí s hořkou chutí zabíjet. Vrhl jsem po něm Rogerův nůž. Sledoval jsem jak mu čepel projíží hrudníkem. Padl k zemi a já k němu přistoupil. Pokusil se mě bodkout ožem do nohy¨, ale já včas uhnul a vší silou mu dupl na ruku. Silně to zapraskalo vzal jsem jeho malej otvírací nůž a vrazil mu ho do lebky.
Po nějaké chvíli jsem vychladl a s pláčem se vrhl k Mischel.
,,Neboj. Když nemůžeme být spolu mi, tak nikdo. Když nemůžeš být šťastná ty, tak nikdo!!!!"
V domě jsem sebral jednu karnevalovou masku, vylil několik barelů ředidla a zapálil. Poté jsem s maskou na obličeji, dvěma noži v ruce, nápisem narameni "PRO MISCHEL" a reproduktorem v němž hráli pouze tři písničky, odešel.


Všiml jsis toho, že ti občas zní v hlavě písnička? A opravdu si si jistý že si to jen představuješ? Teď si ještě neslyšel ani jednu z těchto tří písniček. Jinak by sis to těžko mohl číst. Teď si asi říkáš "jaká třetí písnička?". Mischel také milovala hudbu a tohle je její oblíbená. ale, jak vždy říkala, všechno jednou končí. Písnička jednou skončí, tvůj život potom končí...



Nebreč, nepomůže to

5. září 2017 v 18:50 | Admin osobně |  Děs v několika větách
Zamířil jsem pistolí na toho bastarda, který zrovna zabil mou ženu. Brečel a bál se toho, co přijde. Zmáčkl jsem spoušť.

Kdyby aspoň promluvil a pokusil si mě udobřit, možná bych ho nechal žít. Ale to se samozřejmě nemohlo stát. Přeci jenom se narodil teprve před pár minutama.

Ticci Toby

5. září 2017 v 18:45 | creepypastapreklady |  Creepypasty
Dlouhá cesta domů se zdála nekonečná. Silnice před autem se dál napínala do dlouhého nekonečna. Světlo, které dopadalo na auto skrz listí stromů tancovalo po okně v náhodných vzorech a občas by tě světlo dokázalo oslepit. Všude kolem rostly vysoké zelené stromy, které okolo silnice tvořily hustý les. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl zvuk motoru. V autě panovala klidná, avšak zároveň i trochu strašidelná atmosféra. Ačkoli se jízda zprvu zdála jako nádherná, chyběly jí všechny věci, které by jí "nádhernou" činily.
Za volantem seděla žena středního věku s nakrátko střiženými vlasy, které výborně doplňovaly její charakter. Měla na sobě zelené triko s V výstřihem a modré džíny. Na každém uchu jí visela diamantová náušnice, která byla mezi vlasy trochu vidět. Měla zářivě zelené oči, které skvěle pasovaly k jejímu triku, a navíc je hezky doplňovalo i osvětlení okolí. Jinak na ní nebylo nic moc zvláštního. Vypadala jako každá jiná "normální žena", kterou můžeš vidět všude v televizi, ale byla tu ještě jedna věc, která jí od těchto "normálních žen" odlišovala, a to byly temné kruhy pod očima. Její výraz byl ponurý a smutný, ačkoli vypadala jako někdo, kdo se směje pořád.
Každou chvíli popotáhla a podívala se do zpětného zrcátka na svého syna na zadním sedadle, který byl z části shrbený, ruce měl pevně založené na hrudi a hlavu měl opřenou o studené okno. Ten kluk postrádal cokoli, co by ho činilo normálním, každý by hned poznal, že je s ním něco špatně. Jeho rozdrbané hnědé vlasy trčely do všech stran, a jeho bledá, téměř šedavá pleť byla osvěcena paprsky světla. Na rozdíl od své matky měl tmavé oči a měl na sobě bílé triko a čisté kalhoty, které mu poskytla nemocnice. Jeho dřívější oblečení bylo tak roztrhané a potřísněné krví, že už se nedalo nosit.
Na pravé straně jeho obličeje se nacházelo několik škrábanců a rozštěpené obočí. Jeho pravá ruka byla obvázaná až k rameni, kde jeho tělo spadlo na rozbité sklo. Ačkoli se jeho úraz zdál bolestivý, pravda byla taková, že on necítil vůbec nic. Nikdy nic necítil. Jednou z mnoha výzev jeho života bylo se potýkat se vzácnou nemocí, která mu zapříčinila, že vůbec necítil bolest. Nikdy nezažil, co to je bolest. Mohl by klidně přijít o ruku a on by pořád nic necítil. To, a ještě se potýkal s další vadou, která mu přinesla už tolik nepříjemných přezdívek za tu krátkou dobu, kdy začal chodit do školy, než přešel na domácí výuku, kterou byl Tourettův syndrom, který mu způsoboval tiky a záškuby, které nedokázal ovládat. Každou chvíli si křupnul krkem a sem tam sebou škubnul. Děti ho provokovaly a říkaly mu Tikavý Toby, dělaly si z něj srandu a ponižovali ho napodobováním jeho záškubů a smíchem. Bylo to tak zlé, že se musel začít vzdělávat doma. Bylo pro něj těžké se učit v běžném prostředí, kde ho všechny děti pošťuchovaly, nebo spíše bodaly, když si z něj dělaly dobrý den. Toby zíral z okna ven, jeho obličej bez jakýchkoli dešifrovatelných emocí a sem tam škubnul ramenem, rukou nebo chodidlem. Každý hrbolek, přes které auto přejelo, mu dělalo zle. Jméno toho chlapce bylo Toby Rogers. A poslední jízda autem, kterou si Toby pamatoval, skončila bouračkou.
To bylo vše, o čem přemýšlel. V podvědomí si přehrával celý incident, který si pamatoval do doby, než omdlel, znovu a znovu. Toby měl štěstí, které však jeho sestře chybělo. Když pomyslel na svou sestřičku, nedokázal se ubránit slzám. Přehrávaly se mu strašlivé vzpomínky. Její křik, který ustal, když předek auta naboural. Všechno na chvíli zčernalo, než Toby otevřel oči a spatřil tělo své sestry, jejíž čelo bylo plné střepů a její boky a nohy byly rozdrceny pod tíhou volantu, její hruď podepřená pozdě spuštěným airbagem. To bylo naposled, kdy spatřil svou milovanou starší sestru.
Cesta domů se zdála nekonečná. Trvala tak dlouho, protože se matka chtěla hynout místu nehody. Jakmile se objevili v povědomém sousedství, byli oba naprosto připravení vystoupit z auta a znovu vkročit do svého domova. Bylo to postarší sousedství s malými domky namačkanými vedle sebe. Auto zastavilo před malým modrým domkem s bílými okenními rámy. Oba si rychle všimli starého vozidla zaparkovaného před domem a povědomé postavy stojící před ním. Tobyho rychle dostihl vztek a frustrace, když spatřil svého otce. Jeho otce, který u toho nebyl.
Jeho matka zaparkovala auto vedle něj, vypnula motor a připravovala se na vystoupení z auta a na konverzaci se svým manželem.
"Co tu dělá?" řekl Toby potichu a podíval se na svou matku, která zrovna otevřela dveře auta.
"Je to tvůj otec, Toby, je tady, protože tě chce vidět," odpověděla jeho matka monotónním hlasem, když se snažila, aby se jí hlas netřásl.
"Ale aby zajel do nemocnice, než Lyra zemřela, to ne," zamračil se Toby a dál koukal z okénka.
"Byl tu noc opilý, drahoušku, nemohl přeci řídit-"
"Jo, a kdy není?" Toby otevřel dveře dřív, než jeho matka a vyskočil z auta, kde se setkal s pohledem svého otce a sklopil hlavu s podrážděným výrazem.
Vystoupila i jeho matka, pohlédla na svého muže a obešla auto. Jeho otec roztáhnul ruce, protože čekal, že ho manželka obejme, ale ta okolo něj jen prošla a položila ruku okolo Tobyho ramen a řekla mu, aby šel zatím dovnitř.
"Connie," začal její manžel chraplavým hlasem, "dneska žádné uvítací objetí?" Ta však jeho vlezlá slova ignorovala a prošla okolo něj se svým synem pod svou rukou. "Hej, je mu už 16, umí chodit sám," začal je oba následovat dovnitř.
"Je mu 17," Ohlédla se na něj Connie, otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř. "Toby, co říkáš na to, že bychom tě odvedli do tvého pokoje, aby sis odpočinul? Potom pro tebe zase přijdu, až bude hotová večeře-"
"Ne, je mi 16, umím chodit sám," řekl Toby sarkasticky, ohlédl se rychle na svého otce a pak rychle vyběhl schody nahoru a práskl za sebou dveřmi do svého pokoje. Jeho malý pokoj toho moc neměl. Jen malou postel, komodu, okno a jeho místnost měla pár zarámovaných obrazů jeho rodiny, ještě když to byla rodina. To bylo, než se z jeho otce stal alkoholik a začal se ke všem chovat agresivně. Pamatoval si, že když se jednou hádali, popadl jeho matku za vlasy a shodil jí k zemi, a když se je Lyra snažila rozdělit od sebe, strčil do ní a ona si narazila záda o roh kuchyňské linky. Toby by mu nikdy nedokázal odpustit za to, co provedl jeho matce a sestře. Nikdy.
Tobymu bylo jedno, jak moc ho otec mlátil, stejně nic necítil, jediné, co ho trápilo, bylo, jak úmyslně ubližoval dvěma osobám, na kterých mu v životě záleželo. A když byl v nemocnici, kde jeho sestra vydala svých pár posledních dechů, jediný, kdo tam nespěchal, byl právě on. Toby došel k oknu a vyhlédl do ulice. Mohl by přísahat, že vždycky v koutku oka něco viděl, ale vždycky to svedl na vedlejší účinky jeho léků. Když byla večeře hotová a jeho matka ho zavolala, seběhl zase dolů a s nevolí se posadil naproti svému otci, mezi matku a prázdnou židli. Během večeře bylo ticho, ale Toby odmítal jíst. Místo toho neustále pozoroval svého otce.
Jeho matka ho při tom přistihla a rychle do něj šťouchla loktem. Toby se na ní rychle ohlédl a pak sklopil zrak ke svému jídlu, kterého se ještě ani nedotkl.

Toby si lehl do postele, přehodil si deku přes hlavu a koukal z okna. Byl sice unavený, ale nedokázal usnout. Nemohl, bylo hodně věcí, o kterých mohl přemýšlet. Uvažoval, jestli přijmout radu své matky a svému otci odpustit, nebo v sobě dál proti němu držet zlost. Jeho dveře zavrzaly a do jeho pokoje vstoupila jeho matka a sedla si na kraj jeho postele. Natáhla ruku a podrbala ho na zádech, která jí byla vystavena.
"Vím, že je to pro tebe těžké Toby, ale slibuji, že všechno bude lepší," řekla konejšivě.
"Kdy odejde?" zeptal se nevinně Toby třesoucím se hlasem. Connie sklopila zrak ke svým chodidlům.
"To nevím zlatíčko, zatím tu chce zůstat," odpověděla. Toby už nepokračoval. Jen dál koukal do zdi a držel si pochroumanou ruku u hrudi. Po několika minutách ticha si jeho matka povzdechla, dala mu pusu na tvář a zvedla se, aby mohla z pokoje odejít. "Dobrou noc," řekla a zavřela dveře.
Hodiny ubíhaly pomalu a Toby nemohl usnout a neustále se převaloval. Jakmile nechal svou mysl si dělat co chtěla, uslyšel skřípání pneumatik, křik jeho sestry a on se mohl jen schoulit na své posteli. Odhodil deku, lehl si na záda a přitáhl si k obličeji polštář, do kterého začal brečet. Cítil, jak se mu zvedá a zase klesá hrudník s každým následujícím vzlykem. Slyšel své vlastní politováníhodné kvílení. Kdyby si nedržel polštář u obličeje, určitě by začal hlasitě ječet. Po několika sekundách odhodil i polštář a posadil se, shrbený, s hlavou opřenou a ztěžka dýchal, zatímco mu po tvářích tekly slzy. Nedokázal se pláči nijak bránit. Snažil se se udržet v tichosti, ale nedokázal se bránit kňučení a vzlykům. Nadechl se, zvednul se z postele, obešel postel a došel ke svému oknu, u kterého se zastavil a párkrát se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil. Promnul si oči a zadíval se na skupinku vysokých borovic na druhé straně ulice. Najednou se zarazil a zaměřil se jen na něco pod lampou. Začalo mu zvonit v uších a nedokázal odvrátit zrak. Pod lampou stála bytost, která byla sotva a dvě stopy nižší než lampa samotná, podél těla měla dlouhé ruce a pozorovala Tobyho svýma neexistujícíma očima. Celkově ta postava neměla žádný obličej. Žádné oči, žádná pusa, žádný nos, a přesto Tobymu zírala přímo do nitra jeho duše. Zvonění v jeho uších bylo stále hlasitější a hlasitější, dokud všechno nezčernalo. Další ráno se Toby probral u sebe v posteli. Cítil se jinak. Nebyl vůbec unavený a když se konečně naplno probral, připadal si, jako by ležel celé hodiny vzhůru. Hlavou se mu neproháněly žádné myšlenky. Sedl si a došoupal se ke zdi, ale jakmile se zvednul, zamotala se mu hlava.
Dopotácel se až ke dveřím a seběhl schody dolů. Jeho rodiče zrovna seděli u stolu, jeho otec sledoval minitelevizi na lince, zatímco jeho matka četla noviny. Rychle se ohlédla, když zaregistrovala Tobyho přítomnost.
"No, dobré ráno, ospalče, už jsem si myslela, že nevstaneš," přivítala ho zdrženlivým úsměvem. Toby se pomalu otočil, aby se podíval na hodiny a zjistil, že už bylo 12:30. "Udělala jsem ti snídani, ale už vystydla. Chtěla jsem tě jít vzbudit, ale řekla jsem si, že se potřebuješ vyspat," její výraz přešel z veselého obličeje do ustaraného, když jí její syn neodpovídal. "Jsi v pořádku?"
Toby se dopotácel na židli vedle svého otce. Připadalo mi, jako by k němu byly uvázány provázky a on se vůbec nedokázal ovládat. Viděl všechno normálně, ale jeho hlava mu to prostě nechtěla brát. Natáhl se k ruce jeho otce, ale ta ho jen plaskla. Otec se k němu rychle otočil.
"Nesahej na mě, kluku!" zaječel.
Jeho matka se hned zvedla. "Dobrá, tak dost! To nám tu ještě scházelo!"
Dny ubíhaly dál. Connie většinu času uklízela dům a její nerudný manžel ji neustále poroučel. Úplně stejně, jako to bylo před nehodou. Toby víceméně neopouštěl svůj pokoj. Jen seděl u své postele a klepal se. Stále o něčem bloumal, ale témata se mu v hlavě měnila tak rychle, že si žádné pořádně nepamatoval. Procházel se po svém pokoji jako zvíře v kleci, nebo se díval z okna. Takže tento nezdravý cyklus pokračoval dál. Connie byla stále bez větších protestů submisivní vůči svému manželovi a Toby zůstával ve svém pokoji.
Než si stačil uvědomit, co dělá, začal si odkousávat maso z prstů. Žužlal své prsty, dokud nezačaly krvácet. Když ho přitom přistihla matka, měla šílenou reakci. Odtáhla ho dolů, popadla lékárničku a prsty mu obmotala. Od té doby ho nespouštěla z očí. Izoloval se tak moc, že začal nesnášet, když musel být s někým jiným. I jeho paměť začala zaostávat. Přestal si pamatovat, co se stalo před několika minutami, hodinami, dni, a tak dále. Z ničeho nic začal říkat nesmysly, které se vůbec netýkaly tématu konverzace. Vždycky to bylo o tom, jak viděl divné věci, jako žraloci v umyvadle, když myl nádobí, že slyší cvrčky ve svém polštáři a že když se dívá z okna, tak vidí duchy. Všechny tyhle nesmysly ho dovedly až k psychiatrovi. Jeho matka už nevěděla co dál, takže se rozhodla, že pro něj bude nejlepší si promluvit s profesionálem. Connie vešla s Tobym do budovy, kde ho držela za ruku a vedla ho. Došli k recepci, kde si matka začala povídat s recepční.
"Paní Rogersová?" zeptala se slečna.
"Ano, to jsem já," Connie přikývla, "přišli jsme za doktorkou Oliverovou, jsem tu s Tobym Rogersem."
"Ano, tudy," slečna se zvedla a zavedla je do dlouhé chodby. Toby si prohlížel zarámované obrazy na zdech a zaposlouchal se do klapání podpatků na dřevěné podlaze. Otevřela dveře do místnosti, kde byl stůl a dvě židle. "Pokuste se ho prosím na několik minut posadit, já dojdu pro doktorku," usmála se a nechala otevřené dveře. Toby se dopotácel do místnosti a sedl si ke stolu. Ohlédl se na svou matku a slečna venku pomalu zavřela dveře. Rozhlédl se po místnosti, než začal kousat do obvazů na své ruce, aby se je pokusil odmotat, ale byl vyrušen otevřením dveří, když do místnosti vstoupila mladá žena s černo bílými puntíkovanými šaty a blonďatými vlasy, zatímco v rukou držela podložku s papíry a propisku.
"Toby?" zeptala se s úsměvem. Toby se na ní otočil a přikývnul. "Ráda tě poznávám, Toby, já jsem doktorka Oliverová," natáhla ruku, aby si s ním mohla potřást, ale zdrženlivě ji zase odtáhla, když si všimla jeho obvázaných rukou. "Ou," usmála se nervózně, pročistila si krk a posadila se na židli za stolem naproti němu. "Takže, zeptám se tě na několik otázek a chci, abys na ně odpověděl, jak nejpravdivěji můžeš, dobře?" Položila podložku na stůl. Toby pomalu přikývl a nechal své obvázané ruce v klíně.
"Kolik ti je, Toby?"
"17," odpověděl potichu. Zapsala si to na papír na podložce.
"Jak zní celé tvé jméno?"
"Toby Erin Rogers."
"Kdy máš narozeniny?"
"28. dubna."
"Kdo všechno je v tvé rodině?" Toby se na chvíli zarazil, než odpověděl.
"Moje mamka, můj táta a…" zastavil se, "m-moje sestra."
"Slyšela jsem, co se stalo tvé sestře… je mi to moc líto," nasadila doktorka smutný výraz. Toby přikývl. "Pamatuješ si něco z té bouračky, Toby?" Toby od ní odvrátil zrak. Jeho mysl byla na chvíli prázdná. Podíval se do svého klína a z ničeho nic mu začalo zvonit v uších. Vytřeštil oči a zdálo se, jako by zmrznul na místě.
"Toby?" zeptala se psychiatrička. "Toby, posloucháš mě?"
Toby se oklepal a po zádech mu přelétl mráz, otočil hlavu k oknu ve dveřích, kde to spatřil. Temnou postavu bez obličeje, která ho pozorovala. Zíral na ní s vytřeštěnýma očima, zatímco zvonění bylo stále hlasitější, než ho najednou doktorka probudila z transu.
"Toby!" vykřikla. Toby vyskočil, spadl bokem ze židle a odcouval do kouta. Doktorka Oliverová se zvedla a držela se podložku u hrudi. V očích měla výraz překvapení. Toby se jí podíval znovu do očí, zatímco zhluboka oddechoval a sem tam sebou škubnul.
Tu noc ležel Toby ve své posteli. Klížily se mu oči, zatímco zíral do stropu. Už pomalu usínal, když tu ho znovu probudily kroky na chodbě. Posadil se a zíral na dveře, které byly otevřené. Nebylo rozsvíceno, všechno bylo osvíceno pouze modrou září měsíce, která procházela jeho oknem. Zvedl se a pomalu došel ke dveřím, když se mu najednou ony dveře, které byly doteď otevřené, zabouchly před nosem. Zalapal po dechu a upadl. Začal zhluboka dýchat a vytřeštil oči. Počkal pár sekund a pak se znovu zvednul. Natáhl svou obmotanou ruku ke studené klice a otevřel dveře. Vyhlédl do temné chodby a po špičkách vyťapal ven. Okno na konci chodby umožňovalo letmé osvícení temnoty v chodbě, které mu poskytlo bezpečí při sbíhání schodů. Všude kolem něj byly slyšet kroky, vzdálený smích doplněný ťapkáním malých nožiček, které znělo jako malé dítě, které se chichotalo a pobíhalo kolem. Chodba byla delší, než si jí pamatoval. Jako by byla nekonečná… jako cesta domů z nemocnice. Slyšel zaskřípání dveří.
"Mami?" zvolal třesoucím se hlasem. Najednou se dveře za ním zabouchly a on znovu vyskočil a otočil se. Za ním se ozvalo strašidelné zasténání, které mu znělo jako kvákání žáby. Otočil se, jak nejrychleji mohl a najednou byl tváří v tvář své mrtvé sestře. Její oči byly celé bílé, její kůže bledá, pravá strana její čelisti držela na jediném svalu, z čela jí trčely střepy a po tváři jí stékala černá krev, její blonďaté vlasy byly v culíku, jako je nosila pořád a na sobě měla šedé triko a atletické kraťasy, které byly umazané a potřísněné krví.
Její nohy byly ohnuté v úhlu, ve kterých by neměly být. Stála tam a vydávala kvákavý zvuk sotva pár centimetrů od Tobyho obličeje. Toby se lekl a znovu spadl.
"Áá!" začal od ní couvat, ale nedokázal od ní odvrátit zrak, od těch prázdných, mrtvých očí. Couval, dokud do něčeho nenarazil. Zarazil se. Najednou vše utichlo až na jeho hluboké dýchání a pláč. Pomalu zvedl hlavu, jen aby se setkal s prázdným obličejem postavy, která se nad ním skláněla. Za jeho temným tělem byly řady dětí, od pohledu odhadem od tří do deseti let, jejich oči kompletně černé a z jejich očí stékala černá krev. Vykřikl a zvedl se, jak nejrychleji mohl, jen aby zakopl o chapadla, která se mu obmotala kolem kotníků. Spadl rovnou na břicho a vyrazil si dech. Snažil se vykřiknout, ale nevypadla z něj jediná hláska. Zasípal a potom všechno zčernalo. Toby se rychle probral. Zaječel a rychle se posadil a rychle oddechoval. Zasípal a držel si své obmotané ruce u hrudi. Byl to jenom sen… jenom sen. Znovu si lehnul a převalil se na bok. Připadalo mu, jako by mu najednou z hrudi spadlo obrovské závaží. Zvedl se a dobelhal se k oknu. Nic tam nebylo. Nikdo tam nestál. Žádní duchové. Žádné postavy. Nic.
Najednou uslyšel šustění a kašlání svého otce. Jeho dveře byly zavřené. Došel k nim a otevřel je. Rozhlédl se po chodbě. Seběhl po schodech dolů do kuchyně, kde našel otce, jak kouří v jejich obýváku. Toby chvíli počkal a pozoroval ho zpoza rohu, než ho dostihlo pálení v hrudi. Hluboko uvnitř ho konečně přemohl jeho bublající vztek. V hlavě slyšel mnoho imaginárních hlasů.
"Udělej to, udělej to, udělej to," povzbuzovaly ho. Odvrátil se a snažil se si držet ruce. Konečně se cítil, že má nad sebou nějakou kontrolu, na rozdíl od těch několika týdnů před tím, co přijel z nemocnice. Konečně se mu vrátily myšlenky, které však byly okamžitě přehlušeny povzbuzováním hlásků v jeho hlavě.
"Zabij ho, nebyl u toho, nebyl u toho, zabij ho, zabij ho," pokračovaly stále dál. Toby se rozklepal. Ne. Neudělá to. Byl snad blázen? Ne. Nikoho nezabije. Nemůže. Nesnášel svého otce, ale rozhodně by ho nezabil. To bylo ono. Poslední myšlenka, než opět strnul na místě. Vliv těch hlasů na něj byl příliš. Pomalu se připlížil k otci zezadu. Natáhl se přes linku k držáku na nože a vytáhl z něj ten největší nůž, který v něm byl. Pevně ho uchopil. Něco pocítil v hrudi. Zakřenil se.
"Heh… heheh… hehehehehe!! HAHAHAHA!!!" začal se smát tak moc, že měl problémy se pořádně nadechnout.
Jeho otec se rychle otočil, než ho něco povalilo k zemi. Zavrčel, když z něj vyšel všechen vzduch.
"Co!" podíval se na chlapce nad ním, který svíral v ruce nůž. "Toby, co to děláš?!" posadil se a dal dopředu ruku na obranu, ale než to stihl, Toby už byl na něm. Chtěl ho popadnout za krk, ale zabránila mu v tom ruka jeho otce, která ho popadla za zápěstí. "Přestaň! Slez ze mě, ty malej zmetku!" zaječel a druhou rukou praštil Tobyho do ramene, ten však nepřestával. Výraz v Tobyho očích už nebyl normální. Vypadalo to, jako by ho posedl démon. Zaječel a chtěl nůž zabodnout otci do hrudi, ale ten ho znovu chytl za zápěstí. Chtěl ho odstrčit, ale Toby mu uštědřil několik kopanců do obličeje. Jeho otec se snažil bránit a snažil se mu chytit obličej, ale Toby uhnul a zabodl mu nůž přímo do ramene. Jeho otec zaječel a chtěl ze sebe nůž vyndat, ale než tak mohl učinit, Toby mu vrazil pěstí do obličeje. Začal dávat další a další rány, smál se a sípal. Křupnul si krkem, popadl nůž a vyrval ho otci z ramene. Tentokrát mu ho několikrát za sebou zabodl do hrudi, krev začala stříkat všude kolem. Nepřestával, dokud se tělo jeho otce neznehybnělo. Odhodil nůž bokem a sklonil se nad jeho tělem, zatímco kašlal a oddechoval. Zíral do jeho zmláceného obličeje, dokud ticho nepřerušil hlasitý křik. Ohlédl se a pár metrů za ním stála jeho matka s rukou u pusy, zatímco jí z očí tekly slzy.
"Toby!" vykřikla, "Proč jsi to udělal?!" ječela. "P-proč?!" křičela. Toby se zvedl a ucouvnul od mrtvoly svého otce. Začal couvat ven z kuchyně. Podíval se na své krví potřísněné obvazy na rukách, potom se naposledy ohlédl na svou matku, než se otočil a utekl z domu ven. Běžel do garáže a prásknul do ovládání na otevírání dveří. Než utekl ven, popadl dvě sekery svého otce, které se válely na stole plném sklenic s různými hřebíky a šrouby. Jedna byla nová, měla světle oranžovou násadou a lesklou čepel, ta druhá byla stará s dřevěnou násadou a starou tupou čepelí. Popadl obě, a ještě si všiml na stole krabičky zápalek a pod stolem kanystr s benzínem. Sekerky držel v jedné ruce a do druhé vzal zápalky a kanystr, vyběhl ven z garáže rovnou do ulice. Jakmile doběhl k lampě, kterou vídával ze svého okna, uslyšel v dálce policejní sirény. Otočil se a za ním se hnala auta s blikajícími červenými a modrými světly. Toby se na chvíli zarazil, pak rychle otevřel kanystr a běžel dál, benzín vytékal na všechny strany, a zamířil si to mezi stromy. Vylil poslední zbyteček benzínu, než sáhnul do kapsy a vytáhl zápalky. Škrtnul jednou o krabičku a okamžitě jí pustil. Okamžitě všude kolem vyšlehly plameny. Oheň se dostal na stromy a keře všude kolem a než se nadál, byl obklopen ohněm. Když couval dál do lesa, byly skrz plameny vidět siluety policejních aut. Otočil se, ale viděl rozmazaně, jeho srdce bušilo jako o závod a na chvíli zavřel oči. To bylo ono. Tohle byl konec. Toby na svém rameni ucítil něčí ruku. Otevřel oči a ohlédl se na rameno, kde spatřil obrovskou bílou ruku s dlouhými hubenými prsty. Ruka patřila vysoké bytosti, která se nad ním skláněla. Vypadalo to, jako by nosila černý oblek a její obličej byl úplně prázdný. Skláněla se nad malou postavou Tobyho a prohlížela si ho. Z jejích zad vyšla chapadla. Než se Toby stihnul vzpamatovat, zrak se mu rozostřil ještě víc a znovu mu začalo zvonit v uších. Najednou měl kolem sebe prázdno. Tohle bylo ono. Tohle byl konec. Takhle zemřel Toby Rogers.
O pár týdnů později seděla Connie v kuchyni své sestry. Její sestra Lori seděla vedle ní a upíjela kávu. Před třemi týdny ztratila Connie svého manžela a syna, a pár týdnů před tím přišla o svou dceru při bouračce. Od té doby žila u své sestry. Policie byla stále u ní, konečně dořešila případ a příběh vyšel v novinách dva týdny zpátky, ale zprávy v televizi se dávno přemístily k jiným tématům. Lori zapnula televizi na kanál se zprávami. Ve zprávách začal reportér oznamovat nové téma.

"Máme strašlivé zprávy! Minulou noc zde byly zavražděny 4 osoby. Zatím nejsou žádní podezřelí, ale obětmi byla skupinka náctiletých, kteří se pozdě v noci vydali do lesa. Děti byly umláceny a ubodány k smrti. Vyšetřovatelé našli na místě činu zbraň, kterou byla stará sekyra s tupou čepelí, kterou můžete vidět zde," obraz ukázal fotografii zbraně přímo na místě činu. "Vyšetřovatelé mají podezření, že vrahem mohl být sedmnáctiletý Toby Rogers, chlapec, který před pár týdny ubodal svého otce a snažil se zahladit veškeré stopy po sobě ohněm. Ačkoli se všeobecně věří, že onen mladý chlapec zahynul při požáru, vyšetřovatelé se domnívají, že by mohl být stále naživu, jelikož jeho tělo se nikdy nenašlo."

Originál nepřikládám, byl oficiálně smazán z důvodů podobností s autorsky chráněným příběhem.