Slova

6. září 2017 v 21:03 | Admin osobně |  Děs v několika větách
Slova....
ti navodí pocit štěstí,
Slova....
ti zařídí jídlo,
Slova....
ti pohohou se školou,
Slova....
ti najdou lásku,
Slova....
ti udrží vztah nad vodou,
Slova....
pomouhou při pohovoru,
Slova....
jsou všude,
Slova....
si teď čteš,
Slova....
tě zdržují,
Slova....
odvádí tvoji pozornost,
Slova....
varují,
Slovo....
SKŘÍŇ !!!
 

Jackie - 2.část

5. září 2017 v 23:48 | Admin osobně |  Creepypasty
Udivilo mě že nezačala křičet. Jen mlčky koukala čistě klidným pohledem. Udělal jsem krok od vypínače a čekal jsem její reakci. Neucukla ani neuhla pohledem, jak jsem od ní očekával. Naopak. Odkryla se, vstala a pomalu šla ke mě. já začal couvat. Narazil jsem zády na zeď. Už nebylo kam couvat. Pomalu šla ke mě a já se začínal bát její reakce. Když už byla na dosah ruky ode mě, přivřel jsem oči. pomalu natáhla ruku a já ze zvědavosti musel oči otevřít. To co následovalo by mě ani ve snu nenapadlo. Ona mě....pohladila?? Ano, ona si hladila moji znetvořenou tvář a násleně tu, co tak důvěrně znala. Nevěděl jsem co na to říct. Stále jsem jí hleděl do tváře, sledjíc její nádherná hnědé oči jak prozkoumávají neznámý povrch. Po asi dvou minutách se její ruka zastavila přesně na místě, kde kdysi bývala moje tvář. Chvíli jsme si mlčíc vyměňovali pohledy a pak mě políbyla. Neskutečně se mi ulevilo. Byl to ten nejsladší polibek v mém životě.
Následujícího dne jsme brzo ráno vyrazili do školy. Chtěli jsme se ještě projít perkem a popovídat si. Jak jsme šli do školy po ulici plné lidí, začala mi docházet pravá podstata slova odpor. Lidé odvrceli hlavy a dětem zakrývali obličej. když sem se pokoušel smát nebo se alespoň ušklíbnout, vypadalo to ještě děsivěji. Bylo vidět jak mnou opovrhují a jak se mě štítí. Ale zapomínal jsem na to při pohledu na krásnou Mischel. Vešli jsme do parku a sedli si na lavičku.
,,Tobě opravdu nevadí to, jak vypadám?"
,,Miluju tě takovýho, jakej seš Jackie"
Víc sme si toho už nestačili říct. ze zatáčky se ozvalo několik hlsů, ale ten jeden byl nejhlasitější.
,,Jak se ti může líbit mumie šprt se sluchátkama na palici?!" zazněl hlas a hlasitý smích jednoho z kluků, co mě šikanovali. Byl to Roger, šéf celé party. Všichni vyšli ven a nejprve viděli jen mou nedotčenou pulku obličeje.
,,No jo, Jack Robson si našel konečně nějakou slepici" Začal znít hlasitý posměch celé party.
,,Jackie, ne..."
,,Já musím Mischel..."
,,Mischel? Jako ta Mischel Reedsová???"
,,JO, Ta Mischel!!" Zvedl jsem se a odhalil svoji druhou polovinu tváře.
,,Co to sakra...." než stihl Roger něco říct, přistála mu perfektně mířená pěst v obličeji. Svalil se nazem. Další poskoci jen civěli na moji tvář. Udělal jsem dva kroky v před a začali utíkat.
Několik příštích týdnů plynulo normálně. Začal jsem si zvykat na odpor světa. Postupně jsem si také začal všímat změn ve svém chovaní, když sem slyšel buď písničku Go to sleep, nebo tu co u mě hrála v pokoji při té nehodě. Začínal jsem být více agresivní a méně jsem vnímal realitu. Přestal jsem si pouštět tyhle dvě písničky pouze abych neublížil své lásce. Svého "nočního vidění" jsem využíval při čtení, abych nemusel rušit tátu nebo Mischel.
Po půl roce jsme se s Mischel zblížili natolik že nám bylo dovoleno spát v jednom pokoji. bývali jsme často vzhůru dlouho do noci. Nesjutečně sme se nasmáli. Samozřejmě byla i romantika. Jak rád na ty časy vzpomínám. Ano, rozuměli ste dobře, vzpomínám. Mischel mi vždy říkala: ,,Neboj, nic netrvá věčně, i tvoje trápení jednou skončí." Všechno jednou skončí.
Jednou Mischel nebylo dobře, tak jí otec nechal doma. Celý den sem se těšil na to jak ji budu moct políbit a obejmout, spatřit její nádherné oči, dotýkat se její jemné pokožky a rukou projíždět ve vlasech....A najdnou nejočekávanější věc celého dne...ZVONĚNÍ. Vyběhl jsem ze třídy jako první, ale brzo mé nadšení mělo skončit.
Za školou na mě čekal Roger a jeho parta kuřbuřtů. On sám měl v ruce dlouhý lovecký nůž, dva měli zapalovač a deodorant, zbytek klacky.
,,Ty sis myslel, že si můžeš dovolovat??!"
,,Běžte mi z cesty, nechci se prát..."
,,Ale, co to najednou...máš rád eminema?!" v tom někdo z nich nahlas pustil tu písničku. dlouho se nic nedělo a já se do ní zaposlouchal. Najednou bylo tich. Písnička skončila. moje tělo zaplavila agrese a hněv.
,,Tak co ty zrůdo, chceš se prát, nebo si pro tu tvoji kurvu máme dojít?!!!"
Nic sem neřekl. rozeběhl se proti Rogerovi. Rozmáchl se nožem, ale já mu ruku chytil a začal s nebývalou silou drtit. Najednou se ozvalo křupnutí a Roger s neskutečným řevem nůž pustil. Sebral jsem mu ho a pevně stiskl.
,,Řek si kurvu??!!!!!"
Zvedl jsem nůž a plnou silou mu ho vrazil do srdce. Zařval. Vytáhl jsem z něho nůž, následovaný proudem krve. Potom sem mu ještě podřízl hrdlo. Ostatní začali utíkat. Slíbil sem jim, že si je stejně najdu.
Rozběhl jsem se domů s košilí od krve a loveckým nožem v ruce. Po cestě mě to přešlo. Nemělo to ale trvat dlouho. Když jsem se dostal domů, dveře byly odevřené. Otec ani Mischel dveře vždy zavírají. Hned mě napadlo, že je jeden z těch šikanátorů doma a ohrožuje moji lásku. Vtrhl jsem dovnitř. Všude na zdech byla krev. z mého pokoje se ozíval píseň, kterou mi před několika minutami přehráli ti kluci. Schodil jsem ze sebe tašku a proběhl chodbou do Mischelina pokoje právě včas, abych viděl jak jí ten bastard podřízl hrdlo. Spadla vedle svého otce a mé bývalé matky. Těsně před tím zašeptala jedinou větu. Nic netrvá věčně. Ten bastard byl můj původní otec.
,,Ty sráči!! Co si to udělal!!"
,, Hledal sem svýho otravnýho syna, abych mu dal pořádnej vejprask. OČIVIDNĚ tu není."
Píseň dozněla. Opět sem pocítil ten sladký nával hněvu, jak se mísí s hořkou chutí zabíjet. Vrhl jsem po něm Rogerův nůž. Sledoval jsem jak mu čepel projíží hrudníkem. Padl k zemi a já k němu přistoupil. Pokusil se mě bodkout ožem do nohy¨, ale já včas uhnul a vší silou mu dupl na ruku. Silně to zapraskalo vzal jsem jeho malej otvírací nůž a vrazil mu ho do lebky.
Po nějaké chvíli jsem vychladl a s pláčem se vrhl k Mischel.
,,Neboj. Když nemůžeme být spolu mi, tak nikdo. Když nemůžeš být šťastná ty, tak nikdo!!!!"
V domě jsem sebral jednu karnevalovou masku, vylil několik barelů ředidla a zapálil. Poté jsem s maskou na obličeji, dvěma noži v ruce, nápisem narameni "PRO MISCHEL" a reproduktorem v němž hráli pouze tři písničky, odešel.


Všiml jsis toho, že ti občas zní v hlavě písnička? A opravdu si si jistý že si to jen představuješ? Teď si ještě neslyšel ani jednu z těchto tří písniček. Jinak by sis to těžko mohl číst. Teď si asi říkáš "jaká třetí písnička?". Mischel také milovala hudbu a tohle je její oblíbená. ale, jak vždy říkala, všechno jednou končí. Písnička jednou skončí, tvůj život potom končí...



Nebreč, nepomůže to

5. září 2017 v 18:50 | Admin osobně |  Děs v několika větách
Zamířil jsem pistolí na toho bastarda, který zrovna zabil mou ženu. Brečel a bál se toho, co přijde. Zmáčkl jsem spoušť.

Kdyby aspoň promluvil a pokusil si mě udobřit, možná bych ho nechal žít. Ale to se samozřejmě nemohlo stát. Přeci jenom se narodil teprve před pár minutama.
 


Ticci Toby

5. září 2017 v 18:45 | creepypastapreklady |  Creepypasty
Dlouhá cesta domů se zdála nekonečná. Silnice před autem se dál napínala do dlouhého nekonečna. Světlo, které dopadalo na auto skrz listí stromů tancovalo po okně v náhodných vzorech a občas by tě světlo dokázalo oslepit. Všude kolem rostly vysoké zelené stromy, které okolo silnice tvořily hustý les. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl zvuk motoru. V autě panovala klidná, avšak zároveň i trochu strašidelná atmosféra. Ačkoli se jízda zprvu zdála jako nádherná, chyběly jí všechny věci, které by jí "nádhernou" činily.
Za volantem seděla žena středního věku s nakrátko střiženými vlasy, které výborně doplňovaly její charakter. Měla na sobě zelené triko s V výstřihem a modré džíny. Na každém uchu jí visela diamantová náušnice, která byla mezi vlasy trochu vidět. Měla zářivě zelené oči, které skvěle pasovaly k jejímu triku, a navíc je hezky doplňovalo i osvětlení okolí. Jinak na ní nebylo nic moc zvláštního. Vypadala jako každá jiná "normální žena", kterou můžeš vidět všude v televizi, ale byla tu ještě jedna věc, která jí od těchto "normálních žen" odlišovala, a to byly temné kruhy pod očima. Její výraz byl ponurý a smutný, ačkoli vypadala jako někdo, kdo se směje pořád.
Každou chvíli popotáhla a podívala se do zpětného zrcátka na svého syna na zadním sedadle, který byl z části shrbený, ruce měl pevně založené na hrudi a hlavu měl opřenou o studené okno. Ten kluk postrádal cokoli, co by ho činilo normálním, každý by hned poznal, že je s ním něco špatně. Jeho rozdrbané hnědé vlasy trčely do všech stran, a jeho bledá, téměř šedavá pleť byla osvěcena paprsky světla. Na rozdíl od své matky měl tmavé oči a měl na sobě bílé triko a čisté kalhoty, které mu poskytla nemocnice. Jeho dřívější oblečení bylo tak roztrhané a potřísněné krví, že už se nedalo nosit.
Na pravé straně jeho obličeje se nacházelo několik škrábanců a rozštěpené obočí. Jeho pravá ruka byla obvázaná až k rameni, kde jeho tělo spadlo na rozbité sklo. Ačkoli se jeho úraz zdál bolestivý, pravda byla taková, že on necítil vůbec nic. Nikdy nic necítil. Jednou z mnoha výzev jeho života bylo se potýkat se vzácnou nemocí, která mu zapříčinila, že vůbec necítil bolest. Nikdy nezažil, co to je bolest. Mohl by klidně přijít o ruku a on by pořád nic necítil. To, a ještě se potýkal s další vadou, která mu přinesla už tolik nepříjemných přezdívek za tu krátkou dobu, kdy začal chodit do školy, než přešel na domácí výuku, kterou byl Tourettův syndrom, který mu způsoboval tiky a záškuby, které nedokázal ovládat. Každou chvíli si křupnul krkem a sem tam sebou škubnul. Děti ho provokovaly a říkaly mu Tikavý Toby, dělaly si z něj srandu a ponižovali ho napodobováním jeho záškubů a smíchem. Bylo to tak zlé, že se musel začít vzdělávat doma. Bylo pro něj těžké se učit v běžném prostředí, kde ho všechny děti pošťuchovaly, nebo spíše bodaly, když si z něj dělaly dobrý den. Toby zíral z okna ven, jeho obličej bez jakýchkoli dešifrovatelných emocí a sem tam škubnul ramenem, rukou nebo chodidlem. Každý hrbolek, přes které auto přejelo, mu dělalo zle. Jméno toho chlapce bylo Toby Rogers. A poslední jízda autem, kterou si Toby pamatoval, skončila bouračkou.
To bylo vše, o čem přemýšlel. V podvědomí si přehrával celý incident, který si pamatoval do doby, než omdlel, znovu a znovu. Toby měl štěstí, které však jeho sestře chybělo. Když pomyslel na svou sestřičku, nedokázal se ubránit slzám. Přehrávaly se mu strašlivé vzpomínky. Její křik, který ustal, když předek auta naboural. Všechno na chvíli zčernalo, než Toby otevřel oči a spatřil tělo své sestry, jejíž čelo bylo plné střepů a její boky a nohy byly rozdrceny pod tíhou volantu, její hruď podepřená pozdě spuštěným airbagem. To bylo naposled, kdy spatřil svou milovanou starší sestru.
Cesta domů se zdála nekonečná. Trvala tak dlouho, protože se matka chtěla hynout místu nehody. Jakmile se objevili v povědomém sousedství, byli oba naprosto připravení vystoupit z auta a znovu vkročit do svého domova. Bylo to postarší sousedství s malými domky namačkanými vedle sebe. Auto zastavilo před malým modrým domkem s bílými okenními rámy. Oba si rychle všimli starého vozidla zaparkovaného před domem a povědomé postavy stojící před ním. Tobyho rychle dostihl vztek a frustrace, když spatřil svého otce. Jeho otce, který u toho nebyl.
Jeho matka zaparkovala auto vedle něj, vypnula motor a připravovala se na vystoupení z auta a na konverzaci se svým manželem.
"Co tu dělá?" řekl Toby potichu a podíval se na svou matku, která zrovna otevřela dveře auta.
"Je to tvůj otec, Toby, je tady, protože tě chce vidět," odpověděla jeho matka monotónním hlasem, když se snažila, aby se jí hlas netřásl.
"Ale aby zajel do nemocnice, než Lyra zemřela, to ne," zamračil se Toby a dál koukal z okénka.
"Byl tu noc opilý, drahoušku, nemohl přeci řídit-"
"Jo, a kdy není?" Toby otevřel dveře dřív, než jeho matka a vyskočil z auta, kde se setkal s pohledem svého otce a sklopil hlavu s podrážděným výrazem.
Vystoupila i jeho matka, pohlédla na svého muže a obešla auto. Jeho otec roztáhnul ruce, protože čekal, že ho manželka obejme, ale ta okolo něj jen prošla a položila ruku okolo Tobyho ramen a řekla mu, aby šel zatím dovnitř.
"Connie," začal její manžel chraplavým hlasem, "dneska žádné uvítací objetí?" Ta však jeho vlezlá slova ignorovala a prošla okolo něj se svým synem pod svou rukou. "Hej, je mu už 16, umí chodit sám," začal je oba následovat dovnitř.
"Je mu 17," Ohlédla se na něj Connie, otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř. "Toby, co říkáš na to, že bychom tě odvedli do tvého pokoje, aby sis odpočinul? Potom pro tebe zase přijdu, až bude hotová večeře-"
"Ne, je mi 16, umím chodit sám," řekl Toby sarkasticky, ohlédl se rychle na svého otce a pak rychle vyběhl schody nahoru a práskl za sebou dveřmi do svého pokoje. Jeho malý pokoj toho moc neměl. Jen malou postel, komodu, okno a jeho místnost měla pár zarámovaných obrazů jeho rodiny, ještě když to byla rodina. To bylo, než se z jeho otce stal alkoholik a začal se ke všem chovat agresivně. Pamatoval si, že když se jednou hádali, popadl jeho matku za vlasy a shodil jí k zemi, a když se je Lyra snažila rozdělit od sebe, strčil do ní a ona si narazila záda o roh kuchyňské linky. Toby by mu nikdy nedokázal odpustit za to, co provedl jeho matce a sestře. Nikdy.
Tobymu bylo jedno, jak moc ho otec mlátil, stejně nic necítil, jediné, co ho trápilo, bylo, jak úmyslně ubližoval dvěma osobám, na kterých mu v životě záleželo. A když byl v nemocnici, kde jeho sestra vydala svých pár posledních dechů, jediný, kdo tam nespěchal, byl právě on. Toby došel k oknu a vyhlédl do ulice. Mohl by přísahat, že vždycky v koutku oka něco viděl, ale vždycky to svedl na vedlejší účinky jeho léků. Když byla večeře hotová a jeho matka ho zavolala, seběhl zase dolů a s nevolí se posadil naproti svému otci, mezi matku a prázdnou židli. Během večeře bylo ticho, ale Toby odmítal jíst. Místo toho neustále pozoroval svého otce.
Jeho matka ho při tom přistihla a rychle do něj šťouchla loktem. Toby se na ní rychle ohlédl a pak sklopil zrak ke svému jídlu, kterého se ještě ani nedotkl.

Toby si lehl do postele, přehodil si deku přes hlavu a koukal z okna. Byl sice unavený, ale nedokázal usnout. Nemohl, bylo hodně věcí, o kterých mohl přemýšlet. Uvažoval, jestli přijmout radu své matky a svému otci odpustit, nebo v sobě dál proti němu držet zlost. Jeho dveře zavrzaly a do jeho pokoje vstoupila jeho matka a sedla si na kraj jeho postele. Natáhla ruku a podrbala ho na zádech, která jí byla vystavena.
"Vím, že je to pro tebe těžké Toby, ale slibuji, že všechno bude lepší," řekla konejšivě.
"Kdy odejde?" zeptal se nevinně Toby třesoucím se hlasem. Connie sklopila zrak ke svým chodidlům.
"To nevím zlatíčko, zatím tu chce zůstat," odpověděla. Toby už nepokračoval. Jen dál koukal do zdi a držel si pochroumanou ruku u hrudi. Po několika minutách ticha si jeho matka povzdechla, dala mu pusu na tvář a zvedla se, aby mohla z pokoje odejít. "Dobrou noc," řekla a zavřela dveře.
Hodiny ubíhaly pomalu a Toby nemohl usnout a neustále se převaloval. Jakmile nechal svou mysl si dělat co chtěla, uslyšel skřípání pneumatik, křik jeho sestry a on se mohl jen schoulit na své posteli. Odhodil deku, lehl si na záda a přitáhl si k obličeji polštář, do kterého začal brečet. Cítil, jak se mu zvedá a zase klesá hrudník s každým následujícím vzlykem. Slyšel své vlastní politováníhodné kvílení. Kdyby si nedržel polštář u obličeje, určitě by začal hlasitě ječet. Po několika sekundách odhodil i polštář a posadil se, shrbený, s hlavou opřenou a ztěžka dýchal, zatímco mu po tvářích tekly slzy. Nedokázal se pláči nijak bránit. Snažil se se udržet v tichosti, ale nedokázal se bránit kňučení a vzlykům. Nadechl se, zvednul se z postele, obešel postel a došel ke svému oknu, u kterého se zastavil a párkrát se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil. Promnul si oči a zadíval se na skupinku vysokých borovic na druhé straně ulice. Najednou se zarazil a zaměřil se jen na něco pod lampou. Začalo mu zvonit v uších a nedokázal odvrátit zrak. Pod lampou stála bytost, která byla sotva a dvě stopy nižší než lampa samotná, podél těla měla dlouhé ruce a pozorovala Tobyho svýma neexistujícíma očima. Celkově ta postava neměla žádný obličej. Žádné oči, žádná pusa, žádný nos, a přesto Tobymu zírala přímo do nitra jeho duše. Zvonění v jeho uších bylo stále hlasitější a hlasitější, dokud všechno nezčernalo. Další ráno se Toby probral u sebe v posteli. Cítil se jinak. Nebyl vůbec unavený a když se konečně naplno probral, připadal si, jako by ležel celé hodiny vzhůru. Hlavou se mu neproháněly žádné myšlenky. Sedl si a došoupal se ke zdi, ale jakmile se zvednul, zamotala se mu hlava.
Dopotácel se až ke dveřím a seběhl schody dolů. Jeho rodiče zrovna seděli u stolu, jeho otec sledoval minitelevizi na lince, zatímco jeho matka četla noviny. Rychle se ohlédla, když zaregistrovala Tobyho přítomnost.
"No, dobré ráno, ospalče, už jsem si myslela, že nevstaneš," přivítala ho zdrženlivým úsměvem. Toby se pomalu otočil, aby se podíval na hodiny a zjistil, že už bylo 12:30. "Udělala jsem ti snídani, ale už vystydla. Chtěla jsem tě jít vzbudit, ale řekla jsem si, že se potřebuješ vyspat," její výraz přešel z veselého obličeje do ustaraného, když jí její syn neodpovídal. "Jsi v pořádku?"
Toby se dopotácel na židli vedle svého otce. Připadalo mi, jako by k němu byly uvázány provázky a on se vůbec nedokázal ovládat. Viděl všechno normálně, ale jeho hlava mu to prostě nechtěla brát. Natáhl se k ruce jeho otce, ale ta ho jen plaskla. Otec se k němu rychle otočil.
"Nesahej na mě, kluku!" zaječel.
Jeho matka se hned zvedla. "Dobrá, tak dost! To nám tu ještě scházelo!"
Dny ubíhaly dál. Connie většinu času uklízela dům a její nerudný manžel ji neustále poroučel. Úplně stejně, jako to bylo před nehodou. Toby víceméně neopouštěl svůj pokoj. Jen seděl u své postele a klepal se. Stále o něčem bloumal, ale témata se mu v hlavě měnila tak rychle, že si žádné pořádně nepamatoval. Procházel se po svém pokoji jako zvíře v kleci, nebo se díval z okna. Takže tento nezdravý cyklus pokračoval dál. Connie byla stále bez větších protestů submisivní vůči svému manželovi a Toby zůstával ve svém pokoji.
Než si stačil uvědomit, co dělá, začal si odkousávat maso z prstů. Žužlal své prsty, dokud nezačaly krvácet. Když ho přitom přistihla matka, měla šílenou reakci. Odtáhla ho dolů, popadla lékárničku a prsty mu obmotala. Od té doby ho nespouštěla z očí. Izoloval se tak moc, že začal nesnášet, když musel být s někým jiným. I jeho paměť začala zaostávat. Přestal si pamatovat, co se stalo před několika minutami, hodinami, dni, a tak dále. Z ničeho nic začal říkat nesmysly, které se vůbec netýkaly tématu konverzace. Vždycky to bylo o tom, jak viděl divné věci, jako žraloci v umyvadle, když myl nádobí, že slyší cvrčky ve svém polštáři a že když se dívá z okna, tak vidí duchy. Všechny tyhle nesmysly ho dovedly až k psychiatrovi. Jeho matka už nevěděla co dál, takže se rozhodla, že pro něj bude nejlepší si promluvit s profesionálem. Connie vešla s Tobym do budovy, kde ho držela za ruku a vedla ho. Došli k recepci, kde si matka začala povídat s recepční.
"Paní Rogersová?" zeptala se slečna.
"Ano, to jsem já," Connie přikývla, "přišli jsme za doktorkou Oliverovou, jsem tu s Tobym Rogersem."
"Ano, tudy," slečna se zvedla a zavedla je do dlouhé chodby. Toby si prohlížel zarámované obrazy na zdech a zaposlouchal se do klapání podpatků na dřevěné podlaze. Otevřela dveře do místnosti, kde byl stůl a dvě židle. "Pokuste se ho prosím na několik minut posadit, já dojdu pro doktorku," usmála se a nechala otevřené dveře. Toby se dopotácel do místnosti a sedl si ke stolu. Ohlédl se na svou matku a slečna venku pomalu zavřela dveře. Rozhlédl se po místnosti, než začal kousat do obvazů na své ruce, aby se je pokusil odmotat, ale byl vyrušen otevřením dveří, když do místnosti vstoupila mladá žena s černo bílými puntíkovanými šaty a blonďatými vlasy, zatímco v rukou držela podložku s papíry a propisku.
"Toby?" zeptala se s úsměvem. Toby se na ní otočil a přikývnul. "Ráda tě poznávám, Toby, já jsem doktorka Oliverová," natáhla ruku, aby si s ním mohla potřást, ale zdrženlivě ji zase odtáhla, když si všimla jeho obvázaných rukou. "Ou," usmála se nervózně, pročistila si krk a posadila se na židli za stolem naproti němu. "Takže, zeptám se tě na několik otázek a chci, abys na ně odpověděl, jak nejpravdivěji můžeš, dobře?" Položila podložku na stůl. Toby pomalu přikývl a nechal své obvázané ruce v klíně.
"Kolik ti je, Toby?"
"17," odpověděl potichu. Zapsala si to na papír na podložce.
"Jak zní celé tvé jméno?"
"Toby Erin Rogers."
"Kdy máš narozeniny?"
"28. dubna."
"Kdo všechno je v tvé rodině?" Toby se na chvíli zarazil, než odpověděl.
"Moje mamka, můj táta a…" zastavil se, "m-moje sestra."
"Slyšela jsem, co se stalo tvé sestře… je mi to moc líto," nasadila doktorka smutný výraz. Toby přikývl. "Pamatuješ si něco z té bouračky, Toby?" Toby od ní odvrátil zrak. Jeho mysl byla na chvíli prázdná. Podíval se do svého klína a z ničeho nic mu začalo zvonit v uších. Vytřeštil oči a zdálo se, jako by zmrznul na místě.
"Toby?" zeptala se psychiatrička. "Toby, posloucháš mě?"
Toby se oklepal a po zádech mu přelétl mráz, otočil hlavu k oknu ve dveřích, kde to spatřil. Temnou postavu bez obličeje, která ho pozorovala. Zíral na ní s vytřeštěnýma očima, zatímco zvonění bylo stále hlasitější, než ho najednou doktorka probudila z transu.
"Toby!" vykřikla. Toby vyskočil, spadl bokem ze židle a odcouval do kouta. Doktorka Oliverová se zvedla a držela se podložku u hrudi. V očích měla výraz překvapení. Toby se jí podíval znovu do očí, zatímco zhluboka oddechoval a sem tam sebou škubnul.
Tu noc ležel Toby ve své posteli. Klížily se mu oči, zatímco zíral do stropu. Už pomalu usínal, když tu ho znovu probudily kroky na chodbě. Posadil se a zíral na dveře, které byly otevřené. Nebylo rozsvíceno, všechno bylo osvíceno pouze modrou září měsíce, která procházela jeho oknem. Zvedl se a pomalu došel ke dveřím, když se mu najednou ony dveře, které byly doteď otevřené, zabouchly před nosem. Zalapal po dechu a upadl. Začal zhluboka dýchat a vytřeštil oči. Počkal pár sekund a pak se znovu zvednul. Natáhl svou obmotanou ruku ke studené klice a otevřel dveře. Vyhlédl do temné chodby a po špičkách vyťapal ven. Okno na konci chodby umožňovalo letmé osvícení temnoty v chodbě, které mu poskytlo bezpečí při sbíhání schodů. Všude kolem něj byly slyšet kroky, vzdálený smích doplněný ťapkáním malých nožiček, které znělo jako malé dítě, které se chichotalo a pobíhalo kolem. Chodba byla delší, než si jí pamatoval. Jako by byla nekonečná… jako cesta domů z nemocnice. Slyšel zaskřípání dveří.
"Mami?" zvolal třesoucím se hlasem. Najednou se dveře za ním zabouchly a on znovu vyskočil a otočil se. Za ním se ozvalo strašidelné zasténání, které mu znělo jako kvákání žáby. Otočil se, jak nejrychleji mohl a najednou byl tváří v tvář své mrtvé sestře. Její oči byly celé bílé, její kůže bledá, pravá strana její čelisti držela na jediném svalu, z čela jí trčely střepy a po tváři jí stékala černá krev, její blonďaté vlasy byly v culíku, jako je nosila pořád a na sobě měla šedé triko a atletické kraťasy, které byly umazané a potřísněné krví.
Její nohy byly ohnuté v úhlu, ve kterých by neměly být. Stála tam a vydávala kvákavý zvuk sotva pár centimetrů od Tobyho obličeje. Toby se lekl a znovu spadl.
"Áá!" začal od ní couvat, ale nedokázal od ní odvrátit zrak, od těch prázdných, mrtvých očí. Couval, dokud do něčeho nenarazil. Zarazil se. Najednou vše utichlo až na jeho hluboké dýchání a pláč. Pomalu zvedl hlavu, jen aby se setkal s prázdným obličejem postavy, která se nad ním skláněla. Za jeho temným tělem byly řady dětí, od pohledu odhadem od tří do deseti let, jejich oči kompletně černé a z jejich očí stékala černá krev. Vykřikl a zvedl se, jak nejrychleji mohl, jen aby zakopl o chapadla, která se mu obmotala kolem kotníků. Spadl rovnou na břicho a vyrazil si dech. Snažil se vykřiknout, ale nevypadla z něj jediná hláska. Zasípal a potom všechno zčernalo. Toby se rychle probral. Zaječel a rychle se posadil a rychle oddechoval. Zasípal a držel si své obmotané ruce u hrudi. Byl to jenom sen… jenom sen. Znovu si lehnul a převalil se na bok. Připadalo mu, jako by mu najednou z hrudi spadlo obrovské závaží. Zvedl se a dobelhal se k oknu. Nic tam nebylo. Nikdo tam nestál. Žádní duchové. Žádné postavy. Nic.
Najednou uslyšel šustění a kašlání svého otce. Jeho dveře byly zavřené. Došel k nim a otevřel je. Rozhlédl se po chodbě. Seběhl po schodech dolů do kuchyně, kde našel otce, jak kouří v jejich obýváku. Toby chvíli počkal a pozoroval ho zpoza rohu, než ho dostihlo pálení v hrudi. Hluboko uvnitř ho konečně přemohl jeho bublající vztek. V hlavě slyšel mnoho imaginárních hlasů.
"Udělej to, udělej to, udělej to," povzbuzovaly ho. Odvrátil se a snažil se si držet ruce. Konečně se cítil, že má nad sebou nějakou kontrolu, na rozdíl od těch několika týdnů před tím, co přijel z nemocnice. Konečně se mu vrátily myšlenky, které však byly okamžitě přehlušeny povzbuzováním hlásků v jeho hlavě.
"Zabij ho, nebyl u toho, nebyl u toho, zabij ho, zabij ho," pokračovaly stále dál. Toby se rozklepal. Ne. Neudělá to. Byl snad blázen? Ne. Nikoho nezabije. Nemůže. Nesnášel svého otce, ale rozhodně by ho nezabil. To bylo ono. Poslední myšlenka, než opět strnul na místě. Vliv těch hlasů na něj byl příliš. Pomalu se připlížil k otci zezadu. Natáhl se přes linku k držáku na nože a vytáhl z něj ten největší nůž, který v něm byl. Pevně ho uchopil. Něco pocítil v hrudi. Zakřenil se.
"Heh… heheh… hehehehehe!! HAHAHAHA!!!" začal se smát tak moc, že měl problémy se pořádně nadechnout.
Jeho otec se rychle otočil, než ho něco povalilo k zemi. Zavrčel, když z něj vyšel všechen vzduch.
"Co!" podíval se na chlapce nad ním, který svíral v ruce nůž. "Toby, co to děláš?!" posadil se a dal dopředu ruku na obranu, ale než to stihl, Toby už byl na něm. Chtěl ho popadnout za krk, ale zabránila mu v tom ruka jeho otce, která ho popadla za zápěstí. "Přestaň! Slez ze mě, ty malej zmetku!" zaječel a druhou rukou praštil Tobyho do ramene, ten však nepřestával. Výraz v Tobyho očích už nebyl normální. Vypadalo to, jako by ho posedl démon. Zaječel a chtěl nůž zabodnout otci do hrudi, ale ten ho znovu chytl za zápěstí. Chtěl ho odstrčit, ale Toby mu uštědřil několik kopanců do obličeje. Jeho otec se snažil bránit a snažil se mu chytit obličej, ale Toby uhnul a zabodl mu nůž přímo do ramene. Jeho otec zaječel a chtěl ze sebe nůž vyndat, ale než tak mohl učinit, Toby mu vrazil pěstí do obličeje. Začal dávat další a další rány, smál se a sípal. Křupnul si krkem, popadl nůž a vyrval ho otci z ramene. Tentokrát mu ho několikrát za sebou zabodl do hrudi, krev začala stříkat všude kolem. Nepřestával, dokud se tělo jeho otce neznehybnělo. Odhodil nůž bokem a sklonil se nad jeho tělem, zatímco kašlal a oddechoval. Zíral do jeho zmláceného obličeje, dokud ticho nepřerušil hlasitý křik. Ohlédl se a pár metrů za ním stála jeho matka s rukou u pusy, zatímco jí z očí tekly slzy.
"Toby!" vykřikla, "Proč jsi to udělal?!" ječela. "P-proč?!" křičela. Toby se zvedl a ucouvnul od mrtvoly svého otce. Začal couvat ven z kuchyně. Podíval se na své krví potřísněné obvazy na rukách, potom se naposledy ohlédl na svou matku, než se otočil a utekl z domu ven. Běžel do garáže a prásknul do ovládání na otevírání dveří. Než utekl ven, popadl dvě sekery svého otce, které se válely na stole plném sklenic s různými hřebíky a šrouby. Jedna byla nová, měla světle oranžovou násadou a lesklou čepel, ta druhá byla stará s dřevěnou násadou a starou tupou čepelí. Popadl obě, a ještě si všiml na stole krabičky zápalek a pod stolem kanystr s benzínem. Sekerky držel v jedné ruce a do druhé vzal zápalky a kanystr, vyběhl ven z garáže rovnou do ulice. Jakmile doběhl k lampě, kterou vídával ze svého okna, uslyšel v dálce policejní sirény. Otočil se a za ním se hnala auta s blikajícími červenými a modrými světly. Toby se na chvíli zarazil, pak rychle otevřel kanystr a běžel dál, benzín vytékal na všechny strany, a zamířil si to mezi stromy. Vylil poslední zbyteček benzínu, než sáhnul do kapsy a vytáhl zápalky. Škrtnul jednou o krabičku a okamžitě jí pustil. Okamžitě všude kolem vyšlehly plameny. Oheň se dostal na stromy a keře všude kolem a než se nadál, byl obklopen ohněm. Když couval dál do lesa, byly skrz plameny vidět siluety policejních aut. Otočil se, ale viděl rozmazaně, jeho srdce bušilo jako o závod a na chvíli zavřel oči. To bylo ono. Tohle byl konec. Toby na svém rameni ucítil něčí ruku. Otevřel oči a ohlédl se na rameno, kde spatřil obrovskou bílou ruku s dlouhými hubenými prsty. Ruka patřila vysoké bytosti, která se nad ním skláněla. Vypadalo to, jako by nosila černý oblek a její obličej byl úplně prázdný. Skláněla se nad malou postavou Tobyho a prohlížela si ho. Z jejích zad vyšla chapadla. Než se Toby stihnul vzpamatovat, zrak se mu rozostřil ještě víc a znovu mu začalo zvonit v uších. Najednou měl kolem sebe prázdno. Tohle bylo ono. Tohle byl konec. Takhle zemřel Toby Rogers.
O pár týdnů později seděla Connie v kuchyni své sestry. Její sestra Lori seděla vedle ní a upíjela kávu. Před třemi týdny ztratila Connie svého manžela a syna, a pár týdnů před tím přišla o svou dceru při bouračce. Od té doby žila u své sestry. Policie byla stále u ní, konečně dořešila případ a příběh vyšel v novinách dva týdny zpátky, ale zprávy v televizi se dávno přemístily k jiným tématům. Lori zapnula televizi na kanál se zprávami. Ve zprávách začal reportér oznamovat nové téma.

"Máme strašlivé zprávy! Minulou noc zde byly zavražděny 4 osoby. Zatím nejsou žádní podezřelí, ale obětmi byla skupinka náctiletých, kteří se pozdě v noci vydali do lesa. Děti byly umláceny a ubodány k smrti. Vyšetřovatelé našli na místě činu zbraň, kterou byla stará sekyra s tupou čepelí, kterou můžete vidět zde," obraz ukázal fotografii zbraně přímo na místě činu. "Vyšetřovatelé mají podezření, že vrahem mohl být sedmnáctiletý Toby Rogers, chlapec, který před pár týdny ubodal svého otce a snažil se zahladit veškeré stopy po sobě ohněm. Ačkoli se všeobecně věří, že onen mladý chlapec zahynul při požáru, vyšetřovatelé se domnívají, že by mohl být stále naživu, jelikož jeho tělo se nikdy nenašlo."

Originál nepřikládám, byl oficiálně smazán z důvodů podobností s autorsky chráněným příběhem.

Jackie - část 1.

5. září 2017 v 18:02 | Admin osobně |  Creepypasty
Jmenuji se Jack Robson, ale přátele mi říkali Jackie. Býval jsem jako ty. Průměrný student na průměrné škole mezi průměrnými lidmi v průměrném městě. Velmi rád jsem četl creepypasty a rád jsem se bál. Každý den sem si alespoň jednu přečetl, nebo pustil od nějakého random youtubera.
Měl sem v té době jen tři koníčky: již zmiňované creepypasty, chemii a hudbu. Hudbu, tu sem měl ze všeho nejraději. Mohl jsem si jí celé hodiny pouštět a alespoň se tak na chvilku odreagovat, přejít do svého vlastního světa. V životě sem příliš štěstí neměl, tak mi dost pomohlo si třeba na dvě hodiny pustit Eminema s úvodní písničkou "Go to sleep" a nic nevnímat. Sluchátka sem měl v uších pořád a někoho to už štvalo. Pár kluků za třídy mě kvůli tomu také začalo šikanovat.
V hodinách chemie mi ale procházelo vše. Samozřejmě mě nejvíce bavili pokusy. Koho takaké ne. V tomto předmětu sem byl až nadprůměrně dobrý. Za celou dobu jsem neudělal jedinou chybu. Z tohoto důvodu mi také rodiče postavili domácí laboratoř.
Dost mě to překvapilo. Otec byl alkoholik a surovec. Bil mě a mou matku už od doby, kdy sem dosáhl třetích narozenin. Ale matka nebyla o nic lepší. Ve strachu z otce mě bila také. BOŽE JAK JÁ JE NENÁVIDĚL!!!!
Jednou jsem se vrátil ze školy a jako obvykle byl otec v hospodě a matka také. Zalezl jsem si do pokoje, zapojil reproduktory a připojil k mobilu. Jakmile začala hrát hudba, pustil jsem se do pokusů v laboratoři. Tento den byl pro mě osudný.

Začal jsem jako vždy přípravou materiálů a náčiní. Když sem zrovna přenášel svůj nůž z tvrzené oceli, uklouzl jsem nejspíše na jedné z nádob a pořezal se. Nejprve jsem si toho ani nevšiml. Po nějaké době mi do Petriho misky ukápla krev, kterou doposud zadržoval plášť. ten sem si sundal a dal ke špinavému prádlu. napadlo mě, že bych mohl dělat pokusy na krvy, tak jsem se do toho dal.
Kapaliny se v nádobách střídaly a mísily. Postupně se začala barva měnit na jednu a pak zase na druhou. Když se barva ustálila, šáhl jsem po misce s krví a připravil se na přelití. Tu reakci sem vůbec neočekával - při dopadu kapaliny na krev došlo k prudkému uvolnění energi - výbuchu. zbylá tekutina se mi dostala do rány a já okamžitě začal pociťovat účinky.
Nejprve to pálilo a pak se tento žár začal rozšiřovat po celém těle. V té agonii bolesti sem na sebe převrhl kádinku s kyselinou a ta začala rozežírat mé vlasy a část obličeje co zasáhla. Okamžitě se mě chopil pud sebezáchovy a já sáhl po nejbližším hadru, Stihl sem zachránit co se dalo. Žár způsobenyý kapalinou v ráně pomalu přecházel do nesnesitelných křečí. Celé téhle scéně dodávala brutální atmosféru metalová písnička řvoucí na celý pokoj. Po nějaké době jsem už bolest nezvládal unést a obraz zčernal.
Probudil jsem se v nemocnici s obličejem téměř celým zavázaným a ruka na tom byla podobně. Po pár dnech mě tam přijeli navštívit rodiče. Začali mi nadávat a vyhrožovat, až se mě otec pokusil napadnout. Doktoři však včas zasáhli a rodiče vyhodili. Jednoho z nich sem si dost oblíbil a on mě rovněž.
Jednou za mnou přišel, sedl si na postel a povídá:
,,Ty to doma asi nemáš zrovna lehký, co? "
,,To ne. Proč se ptáte?? "
,,Napodlo mě...no spíše mou dceru, jestli by si u nás nechtěl bydlet."
Tato věta mi na chvilku sebrala dech.
,,Emm...vaše dcera? Ona mě zná?"
,,Ale jistěže jo. Chodila tě sem hlídat když si byl v kómatu."
,,Em...aha...a opravdu bych mohl u vás bydlet??"
,,Pokud budeš chtít tak ano, adopční listy už mám zařízené. Mou dceru by to nesmírně potěšilo...mám takový dojem, že se jí líbíš" řekl a s ušklíbnutím vstal.
,,Tak to bych byl moc rád...."
Následujícího dne za mnou jeho dcera přišla. Jak se ukázalo, byla to má spolužačka, tudíž mi došlo, že bych i nadále chodil do té samé školy. To ale teď šlo stranou, jelikož se mi už pár let líbila. Byla to nejhezčí holka ze třídy a...a...já se jí LÍBÍM!!! Začali jsme si povídat a já samozřejmě z nervozity koktal.
Den za dnem, týden co týden mě navštěvovala až mě nakonec propustili do domácí léčby a já se k nim nastěhoval. Pokoje jsme měli hned vedle sebe. Samozřejmě sem si ho začal upravovat k obrazu svému.
Když sem se asi o týden později vracel ze školy s posměchem za zády kvůli obvazům na obličeji, ale krásnou dívkou, mou láskou, poboku čekalo v mém domě překvapení. Všechny mé věci (laboratoř, reproduktory, počítač, sluchátka) byli v mém pokoji.
Nesmírně nadšený sem svého nového otce objal a pak i svoji lásku. Co sem však čekal ještě méně byl polibek od Mischel.Byl to nejlepší den v mém životě. už jen proto že sme spolu začali doopravdy chodit.
Dny plynuli a já nikdy dřív nebyl tak šťastný. tento den se to všechno ale mělo změnit. Otec se rozhodl že mi už obvazy sundá. To co sem spatřil v zrcadle mě dodnes děsí v nočních můrách.
Polovinu obličeje sem měl rozežranou někde až na kost. Rty na této polovině chyběly a odhalovali zčernalé zuby. Víčka očí z části také chyběla a přesto, že oko bylo zšedlé, viděl jsem na něj. Vlasy jsem tam měl jen v pár zbývajících dlouhých pramenech a z obočí zbyly jn čtyři nevírazné chloupky. Celá polovina měla načernalou,místy jen zšedlou barvu. Prsty jsem si přejel po tváři. Byla umrtvená stejně jako zbytek hlavy. Vzpoměl jsem si na creepypastu Jeff the killer a řekl jsem si že se ze mě nesmí stát totéž.
V slzách jsem klesl na kolena a rukama si zakryl obličej. Nebrečel jsem kvůli vzhledu, ale kvůli strach o Mischel. Byla pro mě nejcenější věcí co jsem měl a teď jsem ji mohl stratit. Večer, když už byla tma, jsem šel do pokoje Mischel. Sedl jsem k ní na postel a pozoroval jak spí. V tu chvíli mi došlo, že ve tmě vidí na to jedno oko jakoo ve dne. Mischel sebou cukla a schodila tím deku. Zvedl jsem ji a přikryl jí Mischel. Ona se v tu chvíli probrala. Čekal sem hrozný výkřik, ale ona v této tmě naštěstí nic neviděla. Netušila že mám už sundané obvazy.
,,Jackie?? Co tu děláš, táta se bude zlobit!"
,,Ne, neboj, ví o tom. Ty si říkala že mě miluješ, viď??"
,,Jo, říkala. Budu tě milovat navždy Jackie. Proč se ptáš??"
,,To mě těší.....říkáš navždy?? A za všech okolností?"
,,Ano, si pro mě vším...."
,,Táta mi sundal obvazy."
,,To je skvělí, nebo ne?"
,,Mischel, pamatuješ se na Jeffa ? Nedávno jsem ti ho četl..."
,,Ten psychopat s rozřezanou pusou? Co zabil rodiče a bratra? Bože můj...proč se ptáš?? Co se stalo?? Neříkej že si...."
,,NE!! Neboj to jsem neudělal.... jak sem říkal, táta mi sundal obvazy a...ty ted nic nevidíš viď?"
,,Moc ne, jen tvůj obrys."
,,Teď rozsvítím, chci aby si věděla, žě si pro mě vším a já tě miluju nadevšechno...slib mi něco..."
,,Cokoli..."
,,Že nebudeš křičet."
,,Proč bych měla k...." přerušil jsem ji rozsvícením, po pár vteřinách si její oči zvykli na světlo a ona mohla mohla spatřit můj obličej, tedy spíše to co z něho zbylo. Nekřičela... jen se dívala.